Ahoj! Jmenuji se Dany a jsem hřebeček plemene český teplokrevník. Narodil jsem se loni o prázdninách, právě když na našem statku probíhaly letní tábory pro děti. První dva nebo tři dny jsem byl z toho ruchu kolem trochu vyděšený, protože se kolem mne přes veškeré snahy mé majitelky motala hromada dětí, no ale uznejte, kdo by si nechal ujít pohled na roztomilé čerstvě narozené hříbátko? Když jsem se trochu rozkoukal, začal jsem být zvědavý (a jak tvrdili lidé ze statku, taky hezky drzý) - všechno jsem musel vyzkoušet, ochutnat, zničit (vy byste snad odolali úplně novému vodítku nebo dečce, které kdosi zapomněl v dosahu mých právě se prořezávajících zubů?)… Také jsem se naučil štípat děti, které se kolem mne sbíhaly a chtěly si mne pohladit. Rostl jsem jako z vody a brzy jsem zjistil, že přede mnou utíkají, když se na ně zašklebím, a tak jsem je honil po zahradě a skvěle jsem se při tom bavil.
Maminka mi ale vysvětlila, že se to nedělá, protože mnohé děti se tu s živým koněm setkávají poprvé, a proto s nimi musíme mít trpělivost. Děti, které k nám přijely na tábor, se tu učí starat o nás, koně. Za doprovodu naší majitelky nebo lidí ze statku nás chodí čistit, krmit, pomáhají s úklidem ve stáji a za to je potom dospělí koně vozí na hřbetě. To já zatím naštěstí nemusím, protože s výcvikem mladých koní se začíná až kolem třetího roku. Ale z vyprávění maminky vím, co všechno se při výuce jízdy odehrává - děti jezdí nejdříve na lonži nebo na vodítku na jízdárně, za špatného počasí i v hale, a snaží se získat rovnováhu v sedle prováděním různých jednoduchých cviků. Další dny se střídá výuka na jízdárně s vyjížďkami do terénu - dětem se to moc líbí, protože se mohou projet po louce, v lese, podívají se do Babiččina údolí a třeba se i vykoupou v řece, což přímo zbožňuje naše Líza, které je už 25 let, ale pořád je velice čilá. Samozřejmě jsou děti jištěny vodítkem, to pro případ, že by někdo z mých koňských kamarádů dostal chuť se proběhnout. To se ale nestává, protože všichni na děti berou ohledy a odpustí jim i chyby, za které by zkušeného jezdce “poslali k zemi”. Kromě toho prý děti hrají různé hry, chodí na výlety, koupou se v řece a na rozloučenou se pořádá táborák.
Už se těším na letošní tábory, to si zase užijeme legrace! A kdyby moje vyprávění někoho z vás zaujalo a chtěl by se seznámit se mnou i s mými kamarády (mezi které patří i oslice Zuzka, dvě kočky a čtyři psi), může se přihlásit na následující adrese:
Občanské sdružení JK Donarova samota, Litoboř 6, 552 05 Hořičky, tel.: 777 172 930, tel/fax: 491 491 726, e-mail:
text a foto: Šárka Pokorná
