iFAUNA: Články

•pokračování z Fauny č. 24/2003
Za hodinu poté následovalo něco podobného, avšak tentokrát z biologie. Tady jsem si byl dopředu jistý svými vědomostmi a bez skrupulí jsem se s testem mazlil celou hodinu. Dokázal jsem popsat rozdíly rostlinné a živočišné buňky, horší to bylo s jejich uměleckým ztvárněním. Vyrovnal jsem se s pojmy ekologie, bioindikátor a dalšími, ale pohořel jsem na určení rostlin patřících do čeledi lipnicovitých. Co naplat, ale byl jsem pevně přesvědčen, že tuto zkoušku mám v kapse.
Místo oběda jsem si dal v nedalekém bufetu kávu a rychlým sledem škrtání a nadechování se prokouřil až ke chvíli vyhlašování výsledků.

Opět se sešla komise starších pánů i paní, kterým důstojnost přímo ohýbala hřbety, a slova se ujal profesor vyučující na fakultě hlavní předmět - ekologii: „Tak nyní přistoupíme k vyhlášení výsledků,“ jízlivě se pousmál. „Ti, kteří budou čteni nyní, udělali obě zkoušky a mohou jít domů, jsou přijati.“
Pak následovala dlouhá řada jmen, ve které to mé nebylo. Nedokážu vám dost dobře vylíčit své rozpoložení, když mi konečně došlo, že já, coby promovaný zoolog, jsem nezvládl přijímací zkoušky na ekologii.
„A nyní vám přečtu ty, kteří neudělali ani jeden z testů.“ Srdce se mi zastavilo, „...ti mohou rovněž opustit aulu, protože nebyli přijati ke studiu...“ a následovala pouhá dvě jména. Oddychl jsem si, že ani mezi nimi nebylo to moje.
„Ti, kdo zbývají,“ se přesunou k učebně číslo třináct, jelikož budou přezkoušeni z obecného přehledu o životním prostředí, aby se vyloučila možnost, že... jak bych to řekl, pouze podlehli momentální indispozici.“
No ano, pomyslel jsem si, určitě jsem neudělal tu chemii. Kantor však ještě nedomluvil: „Navíc budou přezkoušeni z té části písemky, ve které nevyhověli.“

Bože, to nemohu zvládnout, prolétlo mi hlavou a měl jsem sto chutí utéct. Jenže nejbližší autobus odjížděl za dvě hodiny a moje nohy odmítaly jít. Zůstal jsem.
Když na mě přišla řada, stanul jsem před dlouhým stolem, za nímž se krčilo oněch deset odpudivých tváří. Slova se ujal jeden z mužů, člověk s hlavou natolik objemnou, že se zdálo, jako by ani k jeho tělu nepatřila. Zasvítila mi do očí pleš, pečlivě překrytá šesti páry dlouhých vlasů, sčesaných sem odkudsi zpoza uší. Vycenil zuby: „Povězte mi, co víte o devastaci životního prostředí vlivem člověka v historii,“ řekl rázně a mně projela tělem vzrušující vlna zachvění. To vím, uvědomil jsem si a spustil: „Tak například pobřeží bývalé Jugoslávie, dříve Dalmácie, které bylo v důsledku těžby dřeva římskými legiemi zbaveno porostu a následná eroze půdy způsobila dnešní tolik obdivuhodný vzhled bílých skal.“
„A dál, trochu jižněji?“ nasměroval mě profesor.
„Sahara, její rozšiřování v důsledku pastevectví.“
„Výborně!“ zajásal a dál ze mě tahal rozumy o slané půdě Eufratu a Tigrisu. Pak přišla na řadu jedna ze scvrklých dam, aby se mě pokusila nachytat na genetiku. Zdálo se mi, že otázkami míří poněkud hlouběji do nitra buňky, patrně k replikaci DNA, já se však vehementně držel Mendelových zákonů a zasypával ji fakty o dědičnosti na úrovni organizmů. Snažil jsem se nepustit ji ke slovu a dařilo se. Pak už přišla na řadu jen jakási lokalita chráněné květiny, hlaváčku jarního. Poté všichni spokojeně zamručeli a muž s obří hlavou se nahnul k chemikáři. Polil mě pot, když se ho zeptal: „Já jsem spokojen, a co ty?“
Chemikář se jen pousmál: „Písemka byla perfektní, já nemám otázek.“
Zatočila se mi hlava a nutně jsem musel vypadat jako blb. Vyvalil jsem oči a nasucho polkl, zatímco se mé vnitřnosti skrytě chechtaly tomu protismyslu. Chemii jsem udělal a biologii ne.
„Můžete jít,“ pravil ekolog. „Do měsíce obdržíte vyrozumění, ale s největší pravděpodobností jste byl přijat.“
„Děkuji,“ špitl jsem a zmizel, jak nejrychleji to šlo.