iFAUNA: Články

•pokračování z Fauny č. 14/2003

Neštěstí však nechodí po horách, ale po zoologických zahradách. Jakmile jsem vystřízlivěl a usmířil se s manželkou, už tu byl Milan se slzami v očích. Koukal na mě a brečel a nemohl ze sebe vypravit kloudného slova.
"Co je?" zeptal jsem se.
Nic. Nebyl schopen odpovědi.
"Co se vám stalo, Milane?" opakoval jsem otázku.
Zase nic.
"Něco ve výběhu?"
Kýval a rozvzlykal se hlasitě. Nic naplat, nasadil jsem si pokrývku hlavy, tu, pro niž jsem býval tuze často vysmíván, a vydal jsem se s ošetřovatelem k hrošíkům. Trnulo ve mně a celou cestu mi bylo ouvej. Jak by také ne, vždyť mužův pláč nemohl věstit nic dobrého. Mládě bylo mrtvé!
V noci došlo pravděpodobně k tomu, že se samice převalila přes krmící se hroší miminko a svou vahou je doslova rozválcovala. To ovšem nebyl jen neúspěch odchovu, to bylo navíc ohromné minus v našem boji o záchranu ZOO. Dnes už nikdo nepřesvědčí vlastníky družstva o nutnosti udržet chov vzácných zvířat, nikdo se nebude moci odvolávat na rozmnožování vymírajících druhů, ani oponovat finančním efektem z odprodeje mláďat. Čekaly nás perné chvíle.
Na druhé straně však tento neúspěch byl vyvážen živými a krásnými koťaty gepardů, která se ohromně rychle sžila s náhradní matkou. První týden ale neprobíhal tak úplně bez problémů a chudák Jelínková musela u krmení asistovat. Přikládala koťata k feně, protože ta nebyla sama schopna nalézt struk a přisát se dost pevně.
Pojmenovali jsme je Lusy a Lusk a jak ze jmen vyplývá, šlo o párek. Při narození vážila koťata 400 a 420 gramů, měla uzavřené zvukovody a oči a jejich nedokonalá srst byla bílá, až našedlá.
Musím zde smeknout před hodnou paní Jelínkovou, která se oběma bezmocným tvorečkům opravdu věnovala s nevšední pílí. Vždyť zpočátku bylo nutné opakovat kojení až desetkrát denně. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Koťata rostla a sílila, od šestého týdne přijímala masitou stravu a ve čtyřech měsících dosáhla váhy přes 8 kilogramů.
Ale sílil nejen Lusk a Lusy, ale zvětšoval se i tlak ze strany našeho nadřízeného a ...ani se mi o tom nechce psát, ještě než bylo gepardím batolatům půl roku, přestal jsem být ředitelem zooparku Číšťanov. Ba co víc, zoopark Číšťanov přestal existoval.

DRUHÉ KOLO

Zoopark Čišťanov zmizel ze světa a já byl tím pádem bez práce. Není to věru žádná slast, když má člověk na krku ženu a dvě děti, ovšem na druhé straně dává tento stav věcí neskutečné množství času k přemýšlení a ...no prostě pak to všechno začalo. Byl jsem bez práce, ale ne bez vůle něco dělat. Navíc jsem měl všechno to, co mi zanechal děda Urbánek, a pak, miloval jsem zvířata. To je přece v lidském životě to nejdůležitější, mít něco, k čemu se člověk upíná a co jej drží nad vodou. A tak se stalo, že jsem jednoho dubnového rána stál před úřednicí živnostenského úřadu a podával jí svou žádost o registraci.
"Cože?" zadívala se na mě svýma pomněnkově modrýma očima a v levé tváří jí nervózně zacukalo.
"Co cože?" nechápal jsem otázku.
"Soukromá ZOO?"
"No ano, a k tomu obchod se zvířaty."
Zakroutila nevěříně hlavou a dodala: "Přijďte za týden, třeba vám to projde."
Nechápal jsem sice, proč by mi to nemělo projít, ale uposlechl jsem a za týden třímal v ruce povolení opravňující mě k provozování výše uvedených činností. Stál jsem na prahu nového života. Samozřejmě, že jsem neměl v úmyslu vybudovat si pro potěšení zoologickou zahradu, ani jsem nikdy nevěřil, že bych na něčem podobném mohl zbohatnout. Chtěl jsem jen dál chovat zvířata, pozorovat je, studovat jejich životní projevy a obchodem s nimi si vydělávat alespoň na průměrné živobytí. Rozhodl jsem se tedy, že se budu věnovat víceméně těm živočichům, kteří mi vždycky bývali nejbližší, a to jsou plazi. Měl jsem v plánu vystavět si svou vlastní herpetologickou stanici.