Na jaře roku 2002 jsem psal článek o zmiji stepní. Popisoval jsem, v jakých podmínkách “ursínky” chovám, zimuji a jak probíhalo páření.
Nyní, s jistým zpožděním, se chci podělit o své zkušenosti s odchovem této drobné a nenáročné zmije.
Jak jsem již poznamenal, první páření jsem pozoroval 28. 1. 2002, později ještě 3. 2. 2002 a poslední mnou pozorované páření proběhlo 14. 2. 2002. Samice žrala velmi často (každý týden v průměru 2. týden stará potkaní holata), potravu začala odmítat ke konci března a v dubnu již vůbec nežrala. Samec žral asi jedno hole potkana za 14 dní. Zajímavé je, že jak samice, tak samec odmítali jakýkoliv hmyz, kterému dříve nikdy neodolali a preferovali již zmíněná holata potkanů. V podvečer 17. 4. 2002 se samice svlékla, byla značně obtloustlá a nebylo pochyb, že je gravidní. Od doby páření vyhledávala nejteplejší místa v teráriu. 21. 4. 2002, pravděpodobně dopoledne, porodila 7 mláďat. Byl to poměrně vyrovnaný vrh, ať již co do velikosti, tak i k poměru pohlaví. Průměrná délka mláďat byla 14,5 cm, nejsilnější a největší (samička) měřila 15,5 cm. Mláďata jsem odchytil a přemístil do plastových nádržek - každé zvlášť. Ve vrhu byli 4 samci a 3 samičky, většina z nich se ještě týž den svlékla, ostatní druhý den. Mláďatům jsem nabízel středně velké cvrčky a již 30. 4. samostatně přijímala potravu 4 mláďata (3,1). Ostatní 3 mláďata jsem krmil násilně cvrčky a hlavně holátky japonských myšek tanečnic, což se mi velmi osvědčilo, protože krmení cvrčky bylo problematické a krmení holaty laboratorních myší nepřipadalo kvůli jejich velikosti v úvahu. Až na nejmenšího samce začaly všechny malé “ursínky” brzy samostatně přijímat potravu. Samice byla po porodu značně vysílená a hladová, již 2 dny po porodu pozřela 2 holata potkana a množství přijímané potravy udržovala opět na 2 holatech za týden, zatímco samec začal přijímat potravu ve větším množství než ona. Na konci srpna se začalo množství přijímané potravy snižovat, pravděpodobně proto, že se blíží jejich 3 - 4 měsíční zimování.
Nedávno jsem zakoupil 1,1 Vipera ursinii s registračními listy CITES, neboť tento had patří do přílohy 1 podléhájící registraci. Jsem zvědavý, jak se bude lišit způsob chovu a rozmnožování, protože i vzhledově se od mých “ursínek” liší.
V prvním článku o V. ursinii jsem vypsal mně tehdy 6 známých poddruhů V. ursinii. Za poslední měsíce jsem se o tento druh velmi zajímal a bylo pro mne překvapením zjištění, že podle nových revizí tohoto druhu platí, že Vipera renardi byla povýšena na samostatný druh a jediným platným poddruhem V. ursinii je poddruh rakosiensis. Ostatní, dříve platné poddruhy (ursinii, anatolica, graeca, macrops, wettsteini, moldavica) jsou pouze synonyma pro “ursinii”. Každý chovatel, kterému nejsou V. ursinii cizí, si na to udělá jistě svůj názor, každopádně ať již je nová revize správná či nikoliv, myslím si, že mezi jednotlivými dříve platnými poddruhy jsou natolik zřetelné odlišnosti, že je i nadále budou chovatelé nazývat neplatnými synonymy.
