Vytisknout

Je to velmi stará rasa orientálního chrta, její vlastí je severní Afrika, zvláště pak země Magrebu: Maroko, Alžír a Tunisko. Jedině Maroko je členem FCI a garantem standardu, ovšem klub a plemenná kniha jsou vedeny i v Alžíru při ministerstvu zemědělství. Maroko i Alžír prohlásily toto plemeno za své národní kulturní dědictví.

Psi typu sloughi vidíme na staroegyptských malbách z doby více než před třemi tisíci lety, stejně tak jako v Magrebu na antických mozaikách, kde jsou dokonce zachyceni ve stejných barvách, jaké uvádí dnešní standard, pískové, žíhané a s pláštěm. Po staletí ba tisíciletí se patrně nezměnil jejich vzhled ani jejich použití - především jako úspěšného lovce, obdivovaného člena rodiny, ale i strážce.

Výsadní postavení sloughi v arabské kultuře dobře vystihuje rčení: „“AADA MACHI KELB, AADA SLOUGHI...“ (To není pes, to je sloughi). Říká se také, že člověk sloughi nevlastní, že sloughi vlastní člověka.

Protože toto přírodní plemeno existovalo od nepaměti, byl standard utvořen podle existujícího plemene a ne naopak.

Sloughi je aristokratická, inteligentní, hrdá. Má graciézní pohyb, který ale nepopírá její sílu. Její tělo připomíná hrou svalů arabského koně, stejně jako její jemná kůže a hladká krátká hedvábně lesklá srst. Její hlava má ušlechtilý výraz, je dlouze klínovitá, ale nikterak přejemnělá. Nepřehlédnutelné jsou její tmavě orámované oči, jakoby smutně zadumané, připomínající orientální krásku.

Sloughi jsou milující a velmi vnímavá zvířata, která jsou silně vázána na svou rodinu. Jejich nálada a úmysly jsou dobře patrné z jejich tváře. Jsou jakoby zdvořilé, ale dokáží být v případě nebezpečí pěkně zuřivé. Hrozí-li nebezpečí jejich pánovi, jeho majetku nebo jim samotným, jsou protivníkem, kterého je nutno brát vážně. Jsou věrnými členy rodiny, velmi trpělivé a tolerantní k dětem, vůči cizím zdrženlivé. Nesnáší zupácký dril, nervózní a zlostné zacházení.

Rozhodně není pravdou, že chrt potřebuje více pohybu než jiná stejně velká plemena, naopak věnuje-li majitel své sloughi dostatek pozornosti a přiměřené vycházky, chová se doma daleko kultivovaněji, než většina stejně velkých plemen.

Stejně tak není pravda, že chrta nelze pustit z vodítka a přivolat zpět, zvládnout přivolání potřebuje trpělivou výchovu od štěněte a naučit se přivolat psa včas (dříve než s za něčím rozběhne s plnou vervou).

Sloughi nelze chovat v kotci či trvale na dvoře, jednak proto, že pro zdravou psychiku potřebuje kontakt s člověkem a jednak proto, že ve zdejších klimatických podmínkách by trpěla zimou. Pokud se nepohybuje může trpět zimou už při 15 oC, o nižší teplotě nemluvě, nechat ji ležet na betonové či dlážděné podlaze je naprosto nevhodné. Sloughi musí bydlet se svým majitelem v domě či bytě, pohodlí si dokáže vychutnat, například pelíšek má nejraději výše nad zemí, nejlépe na křesle nebo pohovce.

Pro koho se sloughi hodí? Rozhodně to není plemeno pro každého, jistě ho nepotká módní vlna. Ovšem ten, kdo dokáže její vzhled vnímat jako živé umělecké dílo a dokáže vychutnat její laskavé partnerství, aniž by vyžadoval otrocké podřízení a strojově přesnou poslušnost, najde v tomto plemeni celoživotní zalíbení.

V ČR sdružuje příznivce a chovatele Klub saharských chrtů (kontaktní adresa: p. Dana Kupková, 391 76 Slapy u Tábora 45, tel.: 0361/31 82 76, e-mail: ), odchováván je zatím zhruba jeden vrh do dvou let.