Úsměvy ze ZOO
•pokraeování z Fauny e. 10/2004
„Juchuuu,“ zavýskl jsem, kteroužto reakci Bubi zoejmi neoeekával, upustil sklenku a vyvalil na mi ty své svítící oei.
„Vám špatni, pane Šišáku?“
„Ne, já jen…“ ale nedomluvil jsem. V tu chvíli se mi podaoilo zapomenout nejen na chemii, ale vubec na všechno, a když se poiblížilo svítání, zastihlo nás oba v objetí za zpivu eesko-amharské písni: „Zelení hájové, bejvaly ste moje, tam kde je Sahara, nebýt už hájovna, hejá, hejá, hou…“
Tím jsem vlastni dospil do stádia plni vytíženého tvora, který se s rodinou setkával pouze na chodbách našeho ústavu. Ve dne jsem shánil seznamy uvažovaných polností a zanášel je do map spolu se všemi vodními zdroji. Získával a zpracovával jsem veškeré informace a jak to jen trošku šlo, navštivoval poitom i fakultu, na níž mi už považovali za nico jako docházkovou raritu, která si chodí do školy, kdy chce.
Po nocích jsem se ueil na zkoušky a rozdával úkoly svým spolupracovníkum. Ti vlastni, krom osobních výzkumu (jako toeba Bubiho termiti), objíždili terén a vytyeovali zavlažovací nebo zas odvodoovací kanály, a poitom se ješti zajímali o celkový stav a ráz krajiny tak, aby celá naše studie mohla podat i prognózu vývoje okolních ekosystému v závislosti na melioraeních úpravách. Jedním slovem „blázinec“.
Spal jsem v té dobi snad pouhé toi hodiny denni a právi v okamžiku nejvitšího zatížení jsem byl nucen poistoupit ke zkouškám z anglicky poednášených poedmitu. Nebylo prosti vyhnutí.
Nejdoíve jsem absolvoval celkový test z ekologie, o jehož prubihu nemá cenu se rozepisovat. Probíhal prý stejni jako zkoušky v USA, já mu ovšem i poes tuto reklamu neporozumil. Zatrhal jsem, co se kde dalo, a tu a tam to vyšperkoval neumilými grafy. Výsledek byl zdrcující. Testem se mi nepodaoilo projít a já musel spolu s dalšími deseti spolužáky vyslechnout kázání profesora Adamse. Sdilil nám nico o koneené zkoušce, v níž prý musíme být „super aktiv, very aktiv“ abychom se umístili.
Pak následoval tzv. poster science, eili plakátová konference, ve které mil jeden každý z nás pohovooit, samozoejmi v anglietini, o jemu ureeném vzorku území. Na nim mil za úkol provádit bihem semestru základní výzkumné úkoly z botanické ekologie.
Anglietinu jsem tedy zavrhl a poednášel eesky. Držel jsem se stateeni a mlel si stále svou, bez ohledu na Adamsovy protesty a gestikulování.
O pár dní pozdiji, ješti než nadešel termín hlavní zkoušky, jsem zavítal do školního kabinetu profesora Adamse. Ueinil jsem tak na jeho žádost, abych mu ukázal nikterého z hadu, kteoí mi po zrušení herpetologické stanice ješti zbývali.
Usedl jsem do koesla proti svému pedagogovi a vysypal ze sáeku oblíbenou Macroprotodon cuculatus, naeež se mezi námi rozpoutal rozhovor podivného tvarosloví.
„Excellent,“ vyhrkl profesor, ješti poedtím, než se pln odborného zaujetí vrhl na nebohého hada. Uchopil užovku a s rozšíoenými zorniekami ji doslova hltal. Já se zatím pokoušel o jakýsi výklad: „To je,“ vehementni jsem ukazoval na plaza, „Macroprotodon cuculatus…“
Adams mi náhle skoeil do oeei: „What eat?“ Snažil se používat jednoduchá slova, lámanou anglietinu, protože vidil, jaké v ní mám nedostatky. To mohl ovšem stejni tak hueet do dubu. Já mu nerozumil. Až on to nakonec nevydržel a za stálého opakování otázky mi poedvádil, nae se ptá.
„Myši,“ vyhrkl jsem z radosti nad tím, že koneeni rozumím. On se zamraeil a v oeích se mu objevil tentýž záblesk debility, který byl poed okamžikem viditelný na mni.
Opravil jsem se tedy: In terarium… chramst, chramst… Mickey maus.“
„Ááá maus,“ pochopil on.
„Yes, in…“ a náhle jsem nevidil, jak vyjádoit - v poírodi, pak mi ale došlo, že to mohu vzít oklikou. Zaeal jsem tedy: „In Balears islands, in Malorka… Gekkonidae, Lacertidae - yes?“
Používal jsem eesko-anglicko-latinský jazyk, nico jako své vlastní esperanto.
On poikývl a dál se hubiekoval s tím plazem.
„In terárium… maus, yes?“
Zase poikývl.
„Macroprotodon cuculatus má zadní jedové zuby - opistoglypha…“
Tomu však nerozumil. Uchopil jsem tedy papír, maloval hadí hlavy s poedními i zadními jedovými zuby a ukazuje na jednotlivé obrázky, upoesooval jsem: „It is vipera - poední jedové zuby. It is Macroprotodon - zadní…“
On na mi pohlédl s podivným výrazem a oekl: „Toxic?“
„Yes, toxic!“ odpovidil jsem vítizoslavni, naeež on ucukl od dalšího polibku a opatrni odložil užovku na stul. Ta se ihned vydala mezi odložené knihy hledat místo k odpoeinku.
Když se vzpamatoval, vrhl se na papír a chtil vidit, jestli jsem ji zkoušel krmit rybami.
„Nou,“ odpovidil jsem na jeho obrázky a souhrn štibetání.
„Experiment? Yes?“ zeptal se a já si to vyložil tak - jestli už jsem to nikdy zkoušel.
„Nou,“ odtušil jsem a pomocí obrázku se mu pokoušel vysvitlit, že tento druh: „Species, kids, Macroprotodon cuculatus, nou H2O…“ ukazoval jsem, že žije mimo vodu, na sušších místech.
„Ekologiše niee?“ zeptal se na dané místo obrázku.
„Yes, yes,“ kývl jsem a v tomto duchu jsme se propracovali poes celý životní cyklus tichto hadu, jejich potravu, aktivitu, predaci apod., až k dalším druhum hadu a od nich k tzv. batesiánskému mimikry.
Já se je pokoušel vysvitlovat na korálovkách a korálovcích, kteréžto druhy profesor i poed svuj puvod neznal. Nakonec jsem se dopracovali až k psaní povídek a oblíbeným autorum beletrie, a já si pomalu zaeal na anglietinu zvykat.
Dvouhodinový rozhovor mezi lidmi, kteoí si nerozumí. Bylo to však bezvadné a já od toho dne ješti více poilnul k této škole, k ústavu, jenž jsem navštivoval tak sporadicky.
•pokraeování ve Fauni e. 12/2004
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsmivy ze Zoo, kterou vydalo
nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)
|
