Rod Tirika zahrnuje sedm druhů papoušků střední velikosti. Jsou rozšířeni na jihu, ve středu a na severu střední Jižní Ameriky až po severní Argentinu. Obývají deštné lesy, otevřené lesy a savany s porosty stromů, většinou v blízkosti toků řek a v zátopových oblastech. Živí se především plody, semeny, květy a hmyzem.
Popis (podle Vašíčka) 1,0 a 0,1:
Zelený, záda a křídla tmavší, čelo a uzdička žluté, temeno a týl s modrým nádechem, brada je oranžová, krovky ruční a loketní fialové modré, vnější letky ruční fialově modré se zeleným okrajem, ostatní letky fialově modré. Okraj křídla a spodní krovky křídelní zelené, spodní letky modravě zelené. Prostřední pera ocasní tmavě modrá, zeleně lemovaná, další pár per je zelenomodrý, ostatní zelené, zespodu žlutavě zelené. Zobák světle rohový, nohy masově hnědé.
Různé druhy tiriků je možno bez problémů chovat společně. Je zajímavé pozorovat, jak se tvoří malé skupinky, které si po mnoho hodin hrají nebo si navzájem probírají peří. V době hnízdění je vhodnější rozdělit je po párech. Chovatel R. S. si opatřil z dovozu dvouletý pár. V chovném prostoru udržoval trvale minimální teplotu 10 °C. Tirikové měli možnost létat do venkovní voliéry, pokud nedošlo k poklesu teploty pod -10 °C. Základem krmení byla celoročně suchá směs složená z krmení pro holuby, prosa, slunečnice a ovsa, do které se každé dva dny přidávaly stejným dílem müsli, oříšky, rozinky a slunečnice.
Největší zájem mají tirikové o ovoce, na prvním místě o jablka. Spotřeba pro pár a den činí polovinu středně velkého jablka. S velikou chutí přijímají tirikové rybíz, třešně, hroznové víno, jahody a hrušky. Přednost dávají sladkému ovoci. Nakrájené salátové okurky nebo cukyny konzumují tirikové bezezbytku. Čerstvé bobule černého bezu a jeřabiny mají také rádi. Zelené krmení podle ročního období patří rovněž do jídelníčku (žabinec ptačinec, smetánka lékařská, pastuší tobolka, pelyněk černobýl a šťovík). Zvláštní pochoutkou jsou sušené datle a fíky, které jsou však podávány 1–2× v týdnu. Jídelníček uzavírají čerstvé, nastříhané větve ovocných stromů s co největším množstvím pupenů. Velmi oblíbená je kaše pro lorie připravená z květního pylu, medu, hroznového cukru a vloček z obilních zrnin. V době krmení mladých se dává kaše denně, v období klidu pouze jednou za týden.
Hnízdění
Pár tiriků kobaltových, který se sestavil vlastním výběrem, byl umístěn do bednové klece o rozměrech 100×60×100 cm, na kterou byla zvenku zavěšena ležatá hnízdní budka velikosti pro andulky. Tirikové o tuto budku ihned projevili zájem a již první noc v ní nocovali. V tuto dobu bylo do naklíčených zrnin přidáváno více pylu a také dávka medu a ovoce byla zvýšena. Denně byla také podávána kaše pro lorie. Ze suchého krmení brali nyní tirikové jen müsli a sušené fíky.
V důsledku skladby krmení mají tirikové řidší trus. Krmítka musí být proto častěji čištěna, aby se předešlo tvoření plísně. K zasypávání řídkého trusu jsou vhodné hrubé piliny z jehličnatého dřeva, které voní příjemně po pryskyřici.
Pár tiriků seděl stále pospolu a stále více se choval skrytě. Asi po třech týdnech se 0,1 vždy při příchodu chovatele do odchovny uchylovala do budky. V polovině května byla v hnízdě nalezena čtyři vejce. Papoušci se při jakékoliv činnosti chovatele v blízkosti hnízda velice plašili. Byla nutná veliká opatrnost a proto nebylo možno provádět jakékoliv kontroly. Teprve po uplynutí tří týdnů nahlédl chovatel do budky a ke své velké radosti zde našel tři čerstvě vylíhlá mláďata. Sameček nyní konzumoval velké množství ovoce a kaše. Po uplynutí dvanácti dnů byla mláďata okroužkována. Dobře prospívala a kontrola hnízda byla prováděna pouze 1x za týden. Když dosáhla stáří 7 týdnů, byla dokonale opeřena, ale stále se zdržovala v budce. Chovatel zjistil, že rodiče začali mláďata na hřbetě oškubávat, proto pootevřel stříšku budky a škubání okamžitě skončilo. Krátce po sedmi týdnech mláďata vylétla z budky a velice neohrabaně létala. Celá rodina se na noc vracela do budky. Po uplynutí dalšího týdne létala mláďata velmi obratně, vyškubané peří začínalo dorůstat. Mláďata se, asi z pohodlnosti, nechala rodiči ještě několik týdnů přikrmovat.
Vždy, když jde některý z tiriků na krmítko nebo se jde koupat, ostatní ho ihned následují. Z toho je zřejmé, že jednotlivě chovaní tirikové modrokřídlí se cítí osaměle. Chování těchto jihoamericých papoušků se zásadně liší od chování papoušků australských a asijských. Tirikové svým zbarvením, případně hlasem, sotva koho zaujmou, ale pozornému chovateli nabízejí pohled na svůj zajímavý způsob soužití.
Použitá literatura:
