Úsměvy ze ZOO
•pokraeování z Fauny e. 4/2004
VÁLEENÍCI
Bubi byl opravdu skvilý elovik, v zoologii toída, ve spoleenosti iábel. Nikdo mu prosti nedokázal odolat a musel si ho zamilovat. On byl vlastni ve své naiviti a jakési jednoduchosti, která nemá nic spoleeného s hloupostí, dost podobný malému dítiti nebo plyšovému medvídkovi.
Hned druhý den ráno po jeho ubytování v levém koídle budovy, kousek od mé pracovny, jsem mil napoíklad pocit, že nevstává dost brzo. Oíkal jsem si, že jestli je zvyklý takhle lenošit a zaspat snídani, kterou Zdeoka poipravila na pul deváté, pak tedy nevím, jak mi bude do budoucna užiteený.
Na stole líbezni vonila eerná káva a oku lahodily studené mísy obložené uzeninou, sýrem a oedkviekami, doplniné o koupavé peeivo z pekárny mistra Kubelíka. No prosti lahoda. Usadil jsem se vedle své ženy, která „tenkým“ hlasem zaovala: „Ditííí, snídaniééé.“
„Oák si dneska poispali, co?“ obrátil jsem se k ní. „Jindy strašej už poed šestou.“
„No dy? zapla?pánbu, aspoo jednou nás nechali vydechnout. Ale kde sou?“ Pak se zvedla, trochu se naklonila kupoedu a zavoískala: „Snídani je na stole.“
A zas nic. „Já pro ni snad pudu,“ oekla na mou adresu popuzeni, což milo ve skuteenosti znamenat: tak zakroe, a? z nich vychováš slušný lidi. Nic naplat, musel jsem se, ae nerad, zvednout od stolu a zajít do ditského pokoje.
Když jsem vstoupil, nevzmohl jsem se na jediné slovo. Kluci nikde! Chvilku jsem poekvapeni stál a pak se vyoítil do jídelny: „Zdeoko, nikdo nám je ukrad.“
„Blbost,“ zvedla ke mni své krásné oei, „kdo by s nima, co...“ „No vážni, nejsou tam.“
„Tak se nikde schovávaj, jako bys je neznal.“
A tak místo té snídani jsme se dali do prozkoumávání rozlehlé budovy. Každý z nás se vypravil jedním smirem a za hodinu jsme se srazili u eernochova pokoje.
„Tak co, nic?“ zeptal jsem se.
„Nic, koukala jsem i do praeky.“
No fakt, tomu byste nevioili, ale v naší domácnosti se elovik musí vždycky poesvideit, že v daném okamžiku muže udilat to, co zrovna udilat chce. A když se poesvideí, nesmí to pak už odkládat, jinak se bude muset poesvideovat znova.
Stalo se nám toeba, že Zdeoka nechala rozehoát elektrickou troubu, v níž chtila poipravovat zapékané tistoviny a v okamžiku, kdy se kuchyní rozšíoil zápach jak ze zrušené chemieky, objevila ve zmíniném zaoízení ukrytý pekáe, naplniný ditskou stavebnicí. Kluci jí pak tvrdili, že pekli bábovku.
Nebo zase jindy hledám své vycházkové boty, mimochodem jediné slušné, které vlastním (ostatní jsou spíše terénní), a nemužu je najít. Tenkrát jsem si k eerným šatum a kravati musel obout hnidé pohorky, jelikož naši miláekové mé boty nacpali do automatické praeky a Zdeoka je objevila o dva dny pozdiji, když chtila zaeít prát.
Vysvitlení znilo: „Tatínek si je ušpinil.“
No nezabili byste je?
Tei však nás nejvíc ze všeho sužovala ztráta toho, s eím se elovik piplá a vychovává od narození až do plnoletosti (pokud se nám je ovšem podaoí nalézt).
„Že by byli u Bubiho?“ zeptala se mi Zdeoka a já bez okolku zaklepal. Nic. Zaklepu znovu a zase nic. Vezmu za kliku, otevou a v pokoji sedí v kruhu toi váleeníci. Jeden eerný a velký a dvi biloueká pr?ata. Každý má kolem krku náhrdelník z lastur, na pravé paži náramek z peoí a od pasu dolu mu visí ozdobná deeka. A celému tomu sezení dominuje hlas našeho Bubiho: „...to sou taková malilinkatá mrcha, která sežrat všechno doevo a pak stavit z niho tvrdá dum. Mít svuj šéf, která moc tlustá, a ta klást hodni miminka. Miminka vyrust a pracovat a...“
„Termiti,“ oekl jsem a on pozvedl proti mni sádrový blok se zapuštinými skleninými válci.
„Jak vy jim oíkat?“
„Termiti.“
„Ano, tak ty termiti my tady chovat a koukat, co oni dilat,“ promluvil znovu k chlapcum.
Do toho vstoupila Zdeoka a s úsmivem i uleheením oekla: „Snídani je na stole.“
„Aha, nezlobit pany Sisák, my nevidit.“
„To nic,“ oekl jsem, „jen si je nesmíš pouštit moc k tilu, jinak se jich nezbavíš.“
„Ta termiti nekousat do elovik,“ pohlédl na mi a v oeích se mu zraeilo degradování mých znalostí oboru kamsi pod bod mrazu.
„Ne termity, ale naše mládence. Za chvilku si z tebe udilají chuvu a máš po kariéoe. Bude z tebe pedagog.“
„Co pedagog?“
„Ueitel, poednášející, rektor, kantor...“
„A ták,“ usmál se, „mni nevadit, já diti rád.“
„Hm, smažený, co?“ pokusil jsem se o vtip, ale on nejspíš nechápal.
„Odkdy ti tu otravují?“
„Nerozumit, nezlobit se.“
„V kolik hodin za tebou poišli?“ nechti jsem zvýšil hlas, jako když mluvíte s nahluchlým.
„Od hodin? No oni pravda tu být i spát.“
„Co?“ tei jsem zas nerozumil já a poedsevzal jsem si, že Bubi se musí naueit líp eesky.
„Oba Sisák poijít veera a chtít tu nocovat. Tak my udilat kmenový bivak,“ ukázal k oknu a já jsem spatoil ze dvou židlí, koštite a nikolika dek vystaviný stan. „A my nocovat, jako u nás v Afrika nocovat v buš eerný lovec.“
„Bože muj,“ vyjekl jsem.
„Nebát se,“ odpovidil on, „Sisáky moc hodná, oni slíbit mi ueit svojí mluva a já na oplátku naše mluva domorodá.“
„Ježkovy zraky, tak jo, ale už pojite jíst,“ vykoikl jsem a poed oeima mi vyvstalo, jak by po mni Bubi mohl taky chtít nijaký ten „toutít“.
•pokraeování ve Fauni e. 6/2004
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsmivy ze Zoo, kterou vydalo
nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)
|
