Ve dnech 21.–24. ledna 2004 se stalo Deštné v Orlických horách dějištěm ME v mushingu na dlouhých a středních tratích. Šediváčkův long, jezdící se po hřebenech Orlických hor, založil před osmi lety s partou kamarádů šumavský musher Pavel Kučera, duchovní otec a ředitel tohoto podniku. Jedná se o nejdelší závod psích spřežení v České republice a patří vůbec k nejtěžším v Evropě.
Po několika letech „oťukávání“ dostala letos v létě na zasedání FISTC (Světová organizace zaštiťující jezdce jezdící se severskými psy s PP) v Paříži, Česká republika důvěru k uspořádání této vrcholné akce. Nutno podotknout, že ME na dlouhých a středních tratích se nekonalo z důvodů finančních či nedostatku sněhu již několik let. Naposledy v tomto směru selhala Itálie a Švýcarsko. O jak náročnou a rozsáhlou akci se jednalo, se můžeme přesvědčit z několika statistických údajů: do Deštného se sjelo téměř 100 musherů z 10 států Evropy s celkovým počtem kolem 700 tažných psů. Dobrý duch Orlických hor – Rampušák, byl zřejmě závodům příznivě nakloněn, protože opět (jako ostatně zatím vždy) nezklamal se sněhovou nadílkou. Po váhavých dlouhodobých předpovědích počasí se razantně ochladilo a nad horami se roztrhla bílá peřina. Pořadatelé měli již v pondělí trasy projeté sněžnými skútry. Obavy z nedostatku sněhu se pomalu měnily v opačné - sníh se totiž sypal a sypal. Během pondělí a úterý se do Deštného sjela většina přihlášených závodníků. Centrem veškerého dění se stal penzion Kristýna v Jedlové a k němu přilehlé prostory. V úterý kolem 18 hodiny večer se do centra města vydal dlouhý průvod složený z národních výprav, ozářený nesčetnými pochodněmi. Na jeho čele jeli jezdci na koních nesoucí českou vlajku a vlajku pořádajícího klubu „Dlouhých chlupatých ocasů“. Mrzlo jen praštělo a z oblohy se snášely bílé vločky, když Franco Manato, předseda FISTC, slavnostně zahájil závody, které jsme dosud v ČR nezažili. Zatímco většina z nás podlehla atmosféře večera a oddávala se svařenému vínu, medovině a zpěvu, obětaví pořadatelé na sněžných skútrech až do rána protahovali tratě, aby zůstaly alespoň jakž takž sjízdné. Sníh na hřebenech přibýval po desítkách centimetrů, stromy se pod jeho tíhou ohýbaly a praskaly.
Ve středu v 9 hodin ráno začala na trať dlouhou 55 km vyrážet první spřežení v minutových intervalech. Jejich sáně byly zatíženy povinnou výbavou na přežití jako je např. spacák, karimatka, lékárnička, čelová svítilna atd. Předepsaná zátěž na jednoho psa činila 7 kg. Psi byli odpočatí, s vervou se napínali do postrojů a početní diváci měli co sledovat. V kategorii U (unlimited) bylo ke spatření spřežení Honzy Ochozky, složené dokonce ze 14 sibiřských husky. Po odjetí longařů, přišli na řadu midoví závodníci. Ty čekala střední trať, tzn. 25 a 35 km (podle počtu psů) a to 3 dny za sebou. Netížila je povinná zátěž na psa a taktéž výbava saní byla skromnější. Informace, přicházející z tratě a posléze i z cíle, potvrzovaly, o jak náročné tratě se jedná. Sníh byl hluboký, psi se bořili a převýšení bylo značné. Na dodržování veškerých pravidel dohlíželi přísní francouzští rozhodčí, tým tří veterinářů a dokonce co se týče exteriéru psů i mezinárodní rozhodčí a poradce chovu pro jednotlivá plemena. Vždyť se jednalo o šampionát čistokrevných severských psů! Již první náročné kolo závodů zmenšilo počet startujících v kole druhém. Mnozí věděli, kde se stala chyba, další jen marně přemítali, proč je jejich miláčci nechali na holičkách.
Druhá 60 km etapa znamenala pro longaře přejezd na povinný bivak, tj. nocleh na sněhu se svými pejsky. Krutý mráz na jednu stranu trať zpevnil a zrychlil, na druhou však svými -28 °C prověřil i ty nejzkušenější v tom, jak jsou připraveni nocovat i v těch nejextrémnějších podmínkách. I tato zkouška si samozřejmě vybrala své oběti v podobě odstoupení ze závodu. V pátek, zatímco midaři vyráželi na svou závěrečnou třetí etapu z tepla penzionu Kristýna, longaři jen těžce rozhýbávali své kosti a ztuhlé psy z bivaku na svých 60 km. Psychologickou zkouškou pro jejich tahouny bylo asi po 20 km projíždění v těsné blízkosti Deštného a kolem jejich milovaných boudiček. Již v minulých letech zde skončilo mnoho i zkušených musherů proto, že nedokázali přesvědčit své svěřence o tom, že se nejede domů, ale pokračuje dalších 40 km.
Z pátku na sobotu, před poslední etapou, čeká na longaře tradiční dlouhá noc v podobě oblíbené kapely „VAN HULEN“. Zábava končí někdy k ránu, ale na trati se ještě v mnoha kategoriích bude tzv. lámat chleba. Mráz se vrátil k rozumné -20 °C a mnozí midaři, kterým již mistrovství skončilo, se rozhodli po odstartování spřežení na dlouhých tratích, projet si etapu ještě jednou a v klidu se pokochat nádhernými panoramaty na hřebenech. Pamětníci marně vzpomínali, kdy byla tak modrá obloha, slunečné počasí a fantastická viditelnost. Přestože starty jednotlivých spřežení byly vláčnější, pejskové jakoby se teprve dostali do toho správného rytmu a trať jakoby získala teprve ty pravé parametry. Alespoň mnohé výsledné časy tomu nasvědčovaly.
Začínal sobotní soumrak. Příjemná únava se vkrádala mezi zarostlé mushery i jejich věrné psí kamarády. Před penzionem Kristýna se rozžínaly reflektory, připravovalo slavnostní vyhlášení vítězů a ředitel Pavel Kučera už věřil tomu, že všechno zdárně dopadne. Vítězové jednotlivých kategorií za zvuků státních hymen vystupovali na stupně spolu se svými psími leadery (vůdci smeček). Do potlesku přihlížejících se každou chvíli ozvalo vytí mnoha psích hrdel, jakoby taky k tomu chtěli říci své. Poháry, medaile a ceny od štědrých sponzorů, namátkou Purina Pro Plan, AB Sport, Cymedica, Rentpoint a dalších, byly rozděleny a stisky rukou spolu s loučením v několika jazycích byly vidět a slyšet všude okolo. Ti kdo přijeli, určitě nelitovali, budou prý vzpomínat a vrátí se zas – čeká je již devátý Šediváčkův long.
Reflektory odjíždějících automobilů ozařují desítky kmitajících pořadatelů, které čeká ještě 24 hodin perné práce, než uvedou vše do pořádku. Za to jim patří náš obdiv a dík.
