•pokračování z Fauny č. 13/2003
Kdesi za zády jsem měl nový a dosud neobsazený výběh ledních medvědů a zleva ke mně doléhal křik stárnoucích krkavců.
V uzavřeném pavilonu byla naše samička, kterou jsme z bezpečnostních důvodů izolovali od jejích už opět zdravého partnera, a nyní po 200 dnech březosti konečně nadešel čas porodu. Zároveň se mnou sem dorazil i okresní veterinář a všichni jsme se přiblížili k jednomu z úzkých oken, oddělujících výběh a chodbu.
S poněkud rozpačitým zaujetím jsme sledovali průběh porodu, který se právě odvíjel. Mládě dopadlo do hluboké slaměné podestýlky a ihned potom se samo s nebývalou živostí, s mrskáním a divokostí začalo zbavovat plodových obalů. Očekávali jsme, že mu matka přispěchá na pomoc, ale ona jen ležela vyčerpána nebo spíš udivena tím, co právě prožila, a nejevila známky nejmenšího zájmu. Je pravda, že jsem si oddychl, když bylo hrošátko na světě, živé a krásné. Mrňousek mající odhadem pět kilogramů. Pak ovšem mě i veterináře zamrazilo při pomyšlení, že nebude hrošicí přijato. Vteřiny se vlekly jedna za druhou a stále se nedělo nic. Jenže mládě, snad si vědomé nutnosti života, škrábalo se podestýlkou a samo si našlo pramen životodárné tekutiny, struk na břiše matky, z něhož se mu dostalo prvního nakrmení.
Veterinář se ke mně obrátil: "A máme to za sebou."
"Snad ona, ne?" podotkl Milan Zahradníček.
"Kluci," zašeptal jsem s dojetím a docela tiše, jako bych nechtěl porušit posvátnost tohoto okamžiku, "to se musí zapít."
"Jasně," zavýskl veterinář a všichni jsme se s divokým rykem hnali k zámečku, abychom spláchli strach a strávili to štěstí.
KOŤATA a HROŠÍ SMŮLA
Bylo to toho zatím celkem vydařeného dne, kdy se nám v Číšťanově narodilo hroší miminko. Dojati úspěchem, já, ošetřovatel Milan Zahradníček a okresní veterinář, propadli jsme předčasnému veselí a oslavám ve sklepení zámečku. Zapíjíme, zapíjíme a kde se vzala, tu se vzala, stále u nás Jelínková. Proboha, vždyť já na ni i na osiřelá koťata gepardů, která měla být umístěna do pěstounské péče Jelínkovic fenky boxera, dočista zapomněl.
"A pro mě by se kapka nenašla?" zeptala se s hranou nazlobeností.
"Poďte sem, paní" zaškytal jsem, protože se mi krev měnila ve víno, jak jsem ho do sebe stále dolíval. "Promiňte mi to, ale já na vás úplně zapomněl. Jak to dopad..."
"Vobě chcíply!" řekla nasupeně.
"Bože, tak rychle?"
"Jo, hodila sem je k těm vašim hroznýšům."
Píchlo mě u srdce a krev se mi hnala do tváří. "Ženská jedna nešťastná, víte vy vůbec, co takový kotě geparda stojí?"
"Kdo mluví vo koťatech, ty se mají k světu..." odvětila s lišáckým úsměvem a hrnula se k demižonu bílé Ludmily. Já ji však pod vlivem alkoholu přestával chápat. Civěl jsem na ni jako traktorista na předsedu při rozdělování prémií.
"No nekoukaj tak šéfe, taky bych si lokla."
"Ale jo, klidně. A koho ste to... těm hroznýšům?"
"Štěňata, šéfe, štěňata."
Oddychl jsem si, ale pak mi přišlo, abych jí to popichování vrátil, a vyštěkl jsem sice podnapilým, přesto přísným hlasem: "Dyť víte, Jelínková, že nemám rád, když se dávaj hadům všelijaký tydlety..."
"Co?!" odsekla dotčeně.
"No vlastně nic, dyť já jenom..." stáhl jsem se raději zpět a vychutnával Ludmilu, gepardy i hrošíka.
