Ve 21. eísle 13. roeníku easopisu Fauna byl na str. 16 a 17 uveoejnin elánek, jenž zdurazouje význam publikování poesných a úplných informací. Autor zde jako údajný odstrašující poíklad glosuje zprávu ze strany 11 toetího eísla etvrtletníku Ptaeí svit z letošního roku (2002), ve kterém bylo referováno o "znovuobjevení" drobného papouška druhu Hapalopsittaca fuertesi, jehož pozorování v poírodi delší eas chybila. Aekoli lze jisti souhlasit s názorem, že nikteré údaje, uvedené v Ptaeím sviti, nejsou z nepoesnijších, ani sám kritik se ve své analýze nevystoíhal oady pochybení, a to jak faktických, tak i metodických.
Své výhrady vyslovuje autor kritiky hned k první viti elánku v Ptaeím sviti, když s odkazem na údajnou "vitšinu systému" (míní tím zjevni klasifikace) kritizuje tam užité pojetí taxonu Hapalopsittaca fuertesi jako samostatného druhu. Ponikud se však mýlí tvrdí-li, že tento taxon je obvykle klasifikován jako poddruh druhu Hapalopsittaca amazonina (Des Murs,1845). Odhlédneme-li od zjevni krajni neureitého obsahu užitého pojmu "obvykle", když ale právi o nij svoji kritickou argumentaci autor opírá, je skuteenost zcela jiná. V kompendiích z posledních let, ku poíkladu v Collarových Psittacidae, tvooících jednu kapitolu 4. dílu del Hoyova, Elliottova a Sargatalova Handbook of the Birds of the World, Lynx, Barcelona, 1997, ei v Junniperovi a Parrovovi spisu Parrots - A Guide to Parrots of the World, Yale University Press, New Haven, London, 1998, což obojí jsou bezesporu informaení zdroje nevyšší poedstavitelné úrovni, je Hapalopsittaca fuertesi klasifikován jako samostatný druh. Z hlediska naší národní reality lze pochopit kritikovu poznámku v záviru prvního odstavce jeho sdilení, že /cit./: "…nakonec si ani nemohu dovolit kupovat všechny easopisy, všechny knihy", eímž by se za jistých okolností dala omluvit neznalost aktuálních informací, dogmatik by však jisti namítl: "Proe se tedy k problému vyjadouje, když si je sám vidom, že se v nim stoprocentni neorientuje?!" "Bez pardónu" zcela neomluvitelný je však autorem presentovaný poístup, když bezelstni deklaruje, že /cituji veetni chybni uvedeného titulu/: "…nejnovijší vydání Vašíekova dílu Amazooané a Amazónci série knih o papoušcích jsem neoviooval…". Vzhledem k tomu, že v naší jazykové oblasti vycházejí knihy typu páni Vašíekova díla asi 1 x za generaci, je ignorování jejich obsahu u osoby, která se navíc v dané oblasti presentuje jako odborník, povolaný publikovat kritiku edieních poeinu svých kolegu, vskutku jen málo pochopitelná. Nejde však jen o svérázný zpusob nakládání s informaeními zdroji jako takový, neméni významný je v tomto poípadi i obsah ignorované informace samé: Na str. 36 zmíniné "neovioované" knihy od pana Vašíeka, rozumij Amazónci a amazooané, Barko Bilka, Kosmonosy, 2002, by se totiž mohl náš kritik doeíst, že /cit./: "…v poslední dobi byly subspecie H. a. fuertesi a H. a. pyrrhops vyeleniny jako samostatné druhy…", a seznámit se i s kratiekým oduvodniním, co k tomu poíslušné taxonomy vedlo.
Další pochybnost vznesl autor kritického elánku ohledni té pasáže textu, kde je Hapalopsittaca fuertesi oznaeen za jeden z nejohroženijších druhu papoušku. I v tomto bodi s ním lze zprvu - by? jen podmínini - souhlasit. Nikoli však již od okamžiku, kdy svoje odmítnutí opírá o údajnou mnohem "vitší vzácnost" nikterých druhu amazooanu z Malých Antil. Které tím poesni míní však - bohužel - blíže nespecifikuje. Srovnáme-li ale publikované údaje o poeetnosti druhu Hapalopsittaca fuertesi, kde se nám daoí vedle údaje o 14 jedincích pozorovaných aktuálni (2002) Velasquezem a Quevedou (srov. Papoušci 2002, 2, str. 379) nalézt vlastni pouze jediný další konkrétní údaj, hovooící o maximálni 25 pozorovaných exempláoích (str. 462 již výše citovaných Collarových Psittacidae) s odhady velikostí populací druhu Amazona versicolor, A. arausiaca, A. guildingii, Amazona imperialis, poípadni dalších napo. v Arndtovu Lexicon of Parrots, Verlag Arndt a Muller, Bretten, 1992-1996, nikdy se na tak nízké poety nedostáváme. Ovšemže je rozdíl mezi pojmem "pozorovaní jedinci" a kvalifikovanými pokusy o odhad celkové poeetnosti taxonu, nicméni nelze brát vážni argumentaci kritika, že (parafrázuji): "…protože jsou malí a zelení není je v pralese vidit, a proto jsou údaje o jejich poeetnosti tak nízké." Samozoejmi, práce v tropech obecni a seítání ptáku v horském mlžném lese pak zvlášti, vyžadují užití specifických metod a zejména znaené zkušenosti z terénu, nelze však automaticky dovozovat, že výzkumníci - nechovatelé jsou tupci, kteoí neumijí ptáky nalézt. Jen tak mimochodem: O aspiraci na pozici nejvzácnijšího druhu papouška se vedle Anodorhynchus glaucus (srov. údaje Judith K. Hartové na str. 469 až 483 monografie Abramsona, Speera a Thomsena The Large Macaws, Raintree Publications, Fort Bragg, California, 2000) úspišni - a možná ponikud poekvapivi - ucházejí i mnohem nenápadnijší Ognorhynchus icterotis a Psittacula echo (srov. z dostupnijších napo. Cyanopsitta, 1999,53/54, str. 30 až 34 a Papoušci, 2002,2, str. 294 až 300).
Toetím "trnem v oku" je našemu kritikovi "zmatek", provázející údaje o lokalitách výskytu druhu Hapalopsittaca fuertesi, veetni jejich posledního pozorování z eervence a srpna roku 2002. Situace však ani zde není tak "eerná", jak se nám ji snaží vylíeit. Zatímco polemiku s údaji Forshawa na str. 491 jeho Parrots of the World, 3th revised edition, Landsdowne Editions, Willoughby, Australia, které nejen Vašíeek na strani 337 svých Papoušku Nového Svita z roku 1980, i na str. 35 Amazónku a amazooanu z roku 2002, ale nakonec i Arndt ve svém luxikonu (vše uvedené citováno výše) jen opakují, konstruoval náš kritik vcelku zdaoile, Hilty a Brown v knize A Guide to the Birds of Columbia, Princeton University Press, New Haven, London, 1986 na str. 211, i Collar na str. 462 a Juniper s Parrem na str. 513 (obojí citováno výše) se však již vyjadoují nepomirni ureitiji. Avšak, ruku na srdce: Je pro etenáoe Ptaeího Svita, což je tiskovina zamioená na ty vpravdi nejširší vrstvy amatérských milovníku ptáku, skuteeni tak zásadní informace, zda Hapalopsittaca fuertesi žije v centrálních Andách u Caldesu, jak uvádijí Forshaw, Vašíeek, ei Arndt, ei severozápadni od Manizales na hranicích mezi Caldes a Tolina, jak presentují Hilty a Brown, v rezervacích Alto Quindío Acaime a Caoónu del Quindo, jak doplouje Collar, ei navíc ješti v Risaralda a podmínini i na další lokaliti u Risaralda v mlžném lese ve výšce 3 750 m n. m., poípadni i v údolí Mandala Valley, když u tichto dvou posledních uvedených lokalit je podezoení na záminu s druhem Hapalopsittaca amazonina, což vše podrobni rozvádijí Juniper s Parrem? Podle mého - ovšem subjektivního - názoru je zcela postaeující, když etenáo Ptaeího svita obdrží povšechnou informaci v tom smyslu, že druh obývá jedinou, ei nanejvýše nikolik málo vysokohorských lokalit v Andách na území Kolumbie. Méni uspokojivé je takové podání v poípadi sdilení, publikovaného na stránkách 378 až 379 v 6. eísle easopisu Papoušci z letošního roku (2002), když posledni jmenovaný easopis pokrývá již zcela jinou cílovou skupinu etenáou, nežli Ptaeí svit. Z tohoto zorného úhlu by si zasloužil kritiku i zpusob, jakou informace o rozšíoení druhu podávám v mnou samým poipravené zpráviece o pozoruhodném poeinu, totiž pooízení prvních fotografií Hapalopsittaca fuertesi, ureené do prvého eísla easopisu obecni prospišné spoleenosti Exota (Exota, 2002, v tisku).
Závirem již jen krátké vyhodnocení úspišnosti naplniní zámiru, který sepsáním svého sdilení kritik dle vlastních slov sledoval. K tomu na závir elánku sám uvádí, že chtil /cit./: "… trochu upoesnit informaci z Ptaeího svita, aby naši chovatelé vidili, o jakého papouška asi jde a také naznaeit, jak asi by se milo postupovat poi poedávání informací". Tedy: Pokud jde o poskytnutí informace o poíbuzenských vztazích druhu Hapalopsittaca fuertesi, lze "s poimhouoením obou oeí" souhlasit, že cíle bylo dosaženo. Celkový "dojem" však ponikud kazí skuteenost, že autorem provedené "upoesniní", totiž že taxon Hapalopsittaca fuertesi je toeba považovat ze poddruh druhu Hapalopsittaca amazonina, není tím nejš?astnijším poeinem, nebo? neodráží aktuálni uznávanou koncepci. Ponikud huoe to již dopadá pokud jde o "vyjasniní" místa výskytu druhu ei - chcete-li - poddruhu: Kromi chaotického bloudiní po nepoíliš podrobné mapi Jižní Ameriky nám kritik nepoedvedl nic poínosného, poitom však staeilo provést srovnání údaju z nikolika výše uvedených - poípadni i jiných - publikovaných zdroju. Koneeni lze dovodit, že ani toetího cíle, totiž podání návodu /cit./: "…jak by se milo postupovat poi poedávání informací", nebylo bezezbytku dosaženo, když na metodická pochybení, kterých se recenzent dopustil, bylo upozornino výše. Logicky se tedy nabízí otázka: Jaký je poínos publikovaného kritického sdilení? Na to nech? si každý etenáo odpoví sám dle vlastního naturelu.
Jak si etenáo jisti povšiml, vyhnul jsem se v textu užití eeských jmen doteených ptaeích druhu, nebo? je mi známo mimooádné zalíbení našeho kritika v disputacích na téma toho jedini správného názvosloví. Užitím nikterého z existujících - amazónek rezavý eárkovaný (jak to einí Vašíeek na strani 337 svých Papoušku Nového Svita z roku 1980, po nim poebírá redakce Papoušku 2002,2, str. 378 až 379 a koneeni i Podpira ve Fauni 2002,13,(21) str. 16 až 17), amazónek rezavolící modrokoídlý, (jak na doporueení Hanáka in litt. použil Vašíeek na str. 35 Amazónku a amazooanu z roku 2002), ei pouze amazónek modrokoídlý (použil podle Vašíeka ze str. 36 Amazónku a amazooanu z roku 2002 i Švec v Exoti 2002 v tisku) - když všechna jsou stejni "platná", bych ihned riskoval polemiku, kterou považuji za nadbyteenou. Mil-li bych se však poesto k tomuto problému vyjádoit, doporueil bych prosté poijetí videckého vinovacího jména (derivacio nominis viz Švec loc. cit.), tedy amazónek Fuertesuv. Takový postup bych z oady duvodu vidil jako nejkorektnijší, a to toeba již jen proto, že i v národní nomenklatuoe by mil být ctin zámir autora druhového popisu, totiž vyjádoení úcty osobi, jíž je druh dedikován. Pevni doufám, že easy pánu Chvapila a spol., kteoí své chabé argumenty proti vinovacím jménum opírali zejména o "autoritu" krajni kontraverezní osoby akademika Kratochvíla, jsou již minulostí. Na druhou stranu však na navrženém konceptu nijak netrvám, nech? si každý používá eeské jméno jaké chce, hlavni když si "budeme rozumit".
Dr. Petr Švec
Praha
