Svým vzhledem budí na první pohled respekt a bezpochyby právem. Velký, pevný, velmi dobře osvalený pes, avšak spíše lehčí, štíhlý, s mohutnou hlavou. Vyznačuje se svou nedůvěřivostí, schopností samostatného rozhodování, silným vrozeným smyslem pro hlídání svěřeného. Dokáže vyvinout neskutečnou rychlost. Původně pastevecký pes, vynikající ochránce stád i obydlí, ale také pes válečný. V Turecku, zemi původu, mu říkají Coban Kopegi, což v překladu znamená „pes pastevce“. Tak to je Anatolský pastevecký pes, pro mnohé lidi známý také jako Akbash, Karabash či Kangal.
Název „Anatolský pastevecký pes“ byl plemeni přidělen organizací FCI podle oblasti Anatolie, která zabírá velkou část dnešního Turecka. Turecko bylo vždy velmi drsnou zemí a to nejen vzhledem ke klimatu (v létě až 50 °C a v zimě až -30 °C), četným pohořím, ale také z hlediska životních podmínek. Mnozí obyvatelé Turecka byli v dávných dobách odkázáni pouze na chov ovcí či koz. Zdejší neúrodná kamenitá půda, nedostatek vláhy i vegetace je nutili k neustálému kočování za obživou pro stáda. Tyto kočovníky doprovázeli a chránili velcí psi „Coban Kopegi“. Psi žili neustále se stádem, v létě, v zimě, ve dne, v noci. Žádná bouda a jídlo, většinou jen to, co si sami našli. Díky své rychlosti a síle dokázali obstát proti libovolnému útočníkovi. Odjakživa se však odlišovala u těchto psů schopnost chránit stádo od bezdůvodné agresivity. Agresivní jedinci byli nemilosrdně zabíjeni. Stáda doprovázeli převážně psi, zatímco feny zůstávaly v osadách. Mnozí pastýři kupírovali svým psům uši úplně nakrátko. Důvodem bylo zabránění nežádoucím zraněním při bojích s vetřelci.
V Turecku není pes, díky zdejšímu náboženství, považován za čistokrevné zvíře. Není zde dodnes zavedená žádná evidence anatolských psů, to znamená, že nemají průkazy původu. Existuje zde pouze tzv. státní chov, ten však nedovoluje tyto psy vyvážet mimo území dnešního Turecka. Anatolský pastevecký pes zde žije v podstatě ještě stále stejným způsobem, jako před několika staletími, společně se svým stádem. „Pokud jedete autem a přiblížíte se ke stádu či území, které stráží anatolci, nemusí to být pro vás zrovna nejlepší zážitek. V momentě, kdy auto zastaví, psi na něj začnou dorážet a z jejich výrazu je zřejmé, že skutečně nemáte vystupovat z auta, ale raději okamžitě opustit jejich teritorium. V takových případech vás totiž považují za vetřelce a dokáží velmi razantně zasáhnout. To, že jsou opravdu nekompromisní, dokazuje mimo jiné fakt, že v Turecku, při psích zápasech platí: kdo zabije soupeře do pěti minut, je šampion“, popisuje své zkušenosti z Turecka paní Mostýnová, chovatelka anatolských pasteveckých psů.
„První informace o tomto plemeni jsem získal někdy v roce 1988. Začátkem devadesátých let jsme se pokoušeli různými cestami tyto psy získat“, sděluje své zážitky pan Froněk, chovatel plemen vhodných pro ostrahu. „Tehdy ještě neexistoval žádný standard anatolského psa, byli to prostě jen turečtí psi, kangal, karabash a akbash. Zjistili jsme, že nejvíce je v zemi původu ceněný kangal, který získal své jméno po rodinném klanu Kangalů, žijících v provincii Siva, vyhlášených chovatelů koní a ovcí. My jsme se snažili kangala importovat do ČR přes naše známé. Příprava trvala velmi dlouho, a i když bylo vše domluveno, nakonec se to nepovedlo. V Turecku totiž koupíte snadno cokoliv, včetně kangala, ale bohužel vám ho nedovolí vyvézt přes hranice. A tak i přátelé, kteří koupeného psa vezli, byli na hranicích zastaveni, zbiti a štěně tam museli nechat. Tito psi jsou pro znamenají tradici, jakési osobní bohatství. Od dalších importů jsme raději, kvůli zdraví našich přátel, upustili.“
V Evropě je od roku 1989 uznáno plemeno FCI pod názvem Anatolský pastevecký pes. Americký AKC rozlišuje dva standardy, a to pro plemeno Anatolský pastevecký pes a pro plemeno Akbash. V USA jsou v některých klubech kromě Anatolského pasteveckého psa navíc samostatně uznána plemena Kangal a Akbash. V České republice existuje dosud jedna chovatelská stanice, ve které se již podařilo odchovat několik výstavně úspěšných jedinců. Jejich zastoupení na výstavách je však velmi malé. Svůj podíl na tom nese zajisté, mimo jiné, skutečnost, že anatolský pastevecký pes nepatří mezi ty, kdo se rádi předvádí. Sama paní Mostýnová potvrdila, že když vyjeli se svými psy na výstavu, nebyl to zážitek, ale spíše utrpení. Na psech bylo vidět, že je to nebaví, a pak už dokonce odmítali ukazovat zuby. Ne, že by to neměli naučené, ale spíše jako formu odporu proti těmto aktivitám. „Anatolský pastevecký pes si je dobře vědom, kam patří a výstaviště pro něj není přirozené teritorium. Tento hrdý, impozantní a velmi inteligentní pes se jen tak nenechá přetvářet člověkem tzv. „k obrazu svému“, a proto skutečného anatola poznáte, pokud navštívíte prostředí, ve kterém vyrůstá se svou rodinnou smečkou, a ne na výstavě“, dodává chovatelka.
Anatolský pastevecký pes nepotřebuje žádný výcvik, dokonce se ani nedoporučuje. Je ho však potřeba socializovat a vychovávat od štěněcího věku. Pokud s ním budete, minimálně první rok, trávit dostatek času, mluvit s ním, zakazovat mu věci, které nechcete, aby dělal, chválit ho za to, co udělá dobře a budete mít dostatek trpělivosti a důslednosti, získáte za čas oddaného přítele, který vás bude milovat a položí za vás život, když to bude nutné. V opačném případě, nesprávně vedený pes bude v budoucnu jen přítěží a může způsobit mnoho problémů. Stručně řečeno, anatolec je pes pro lidi, kteří jej respektují jako rovnocenného partnera a uvědomují si, že komunikace je velmi důležitá. „Nemusí mít ani nějaké zkušenosti s výchovou psa, právě paradoxně lidé, kteří si jej pořizují jako svého prvního velkého psa na hlídání domu a rodiny, lidé, kteří nemají tendenci se k němu chovat jako ke klasickým služebním plemenům, kteří jej necvičí, ti nemají s anatolem žádné problémy“, dodává paní Mostýnová. Správně vedený anatolský pastevecký pes sice hlídá své teritorium, je nedůvěřivý k cizím, ale také je velmi vyrovnaný, miluje svou rodinu, děti a to nejen děti své rodiny. „Když dáme některého z našich psů na vodítko, chodí s naší dvouletou dcerou jako beránci všude, kam je vede. Když nemají obojky, ví, že nesmí ven za bránu. Když jim je nasadíme, je jim jasné, že jdou na procházku. Ve chvíli kdy vyjdeme na ulici mimo náš pozemek, stávají se z nich úplně jiní psi. Nevšímají si ostatních psů ani lidí, nevyvolávají konflikty, jsou absolutně bezproblémoví.“
Anatolský pastevecký pes vyniká neskutečnou odvahou, velkou ostražitostí, vysokým sebevědomím, ale především nekonečnou oddaností svému pánovi a rodině. Je zapotřebí také zmínit opravdu velkou nedůvěřivost. „Jednou jsme na zahradě s přáteli grilovali a psi nás sledovali z povzdálí. Jeden z hostů se zeptal, jestli může dát kus masa jedné z našich fen. Když jsem mu říkala, že si to od něho nevezme, tak mi nechtěl věřit. Skutečně si maso nevzala. Zkoušeli jsme to i s uzeným kolenem, a to je přece skutečná bašta, a ani jeden z našich psů si nevzal,“ vypráví paní Mostýnová z chovatelské stanice Browny San–Mar. „Musím podotknout, že tito psi nemají žádný speciální výcvik.“
Současné využití anatolců se odvíjí od toho původního. Způsob, jakým střeží své teritorium, ho činí jedinečným: „anatolský pastevecký pes má vytyčené kromě svého vnitřního území ještě vnější teritorium. Pokud se blíží neznámý vetřelec k vnějšímu teritoriu, pes jen informačně zaštěká. Když narušitel vstoupí do vnitřního teritoria, pes se velmi hlasitě rozštěká. Tento hlasitý štěkot většinou vetřelce odradí a není nutný další zásah. V opačném případě koná anatolec podle vlastního uvážení. Pokud se jedná o člověka, tak ho nekousne, pouze povalí na zem“, popisuje způsob hlídání paní Mostýnová. „V Jižní Africe se účastní anatolští pastevečtí psi vládního programu ochrany gepardů. V oblastech, kde jsou gepardi chránění, jsou anatolští pastevečtí psi využíváni k ochraně stád právě pro tuto vlastnost. Gepardi reagují na hlasitý varovný štěkot při narušení vnějšího teritoria anatolců a odchází. Díky tomu nedochází ke krvavým střetům a zbytečnému úmrtí chráněných gepardů. Zkoušeli jsme nabídnout naše štěňata také majitelům stád ovcí do Beskyd, kde se vyskytl podobný problém s vlky, ale prozatím nebyl žádný zájem.“
Anatolský pastevecký pes je vynikajícím hlídacím psem jak k rodinnému domu, tak i k větším objektům. Díky rozmanitým klimatickým podmínkám Turecka je dobře odolný nejen vůči extrémní zimě, ale také vůči vysokým teplotám. Nepotřebuje boudu, dokonce jen málokterý jedinec boudu používá, i když ji má. „Zatím každý pes, kterého známe, vydržel žít v bytě maximálně do 6 měsíců věku. Pak chce ven a tam tráví veškerý čas, zpátky do bytu už ho nedostanete“, potvrzuje paní Mostýnová. „Anatolec má hustou srst s podsadou a ta ho chrání v chladu i horku.“ Díky své tělesné stavbě není pro něho problém uhlídat i větší uzemí a velmi rychle v případě potřeby zasáhnout. Dokáže hlídat bez psovoda a sám se rozhodnout, kdy je třeba reagovat a kdy nikoli. Jeho schopnost vyhodnotit potencionální nebezpečí lze dokreslit příhodou, kterou nám vyprávěl pan Froněk. Do objektu, který hlídal anatolec vběhl zajíc pronásledovaný chrty. Zajíce nechal přes pozemek proběhnout, jeho pronásledovatele však ne. V zajíci nespatřoval nebezpečí „pro stádo“, jak mu velí stoletý instinkt, kterým se řídí toto plemeno. „A takto posuzuje pes i nebezpečí při ochraně území svého pána, pokud se vám, třeba i omylem, dostanou do zahrady děti, anatolský pastevecký pes jim nikdy neublíží, hůře by ale dopadl někdo, kdo vás jde navštívit se zlým úmyslem“, dodává pan Mostýn. Každopádně je to pes pro důsledné a svědomité lidi, kteří si uvědomují sílu těchto psů. Život s anatolcem je partnerství, vztah s ním je založen na vzájemné důvěře, drilem s ním nehnete, ba naopak. Říká se, že kde se anatolskému pasteveckému psovi nelíbí, tam prostě nebude. V praxi to znamená asi tolik, že nepomůžou vysoké ploty, uzavřené kotce, ani jiné barikády. Když s vámi nebude mít dobrý vztah, bude vám utíkat a věřte tomu, že vždycky vymyslí způsob, jak toho dosáhnout.
