Vrcholným okamžikem každého chovatele nebo možná… onou pomyslnou „třešničkou na dortu“, na kterou se všichni tolik těší /nepřipouštěje si, že její sladkost se během následných událostí někam vytratí a zůstane hořký pocit narůstajících starostí/ je narození štěňat. Oněch krásných štěňat, díky kterým první měsíc nespíme buď z důvodů obav o jejich zdárný růst či hledání nových pánečků a ostatní měsíce potom nemůžeme spát díky starostem, jak opravit zdemolovaný dům. A to nemluvím o fázi příprav, oné fázi, kdy hledáme vhodného partnera pro naši budoucí matku. Ta naše „fáze“ trvala skoro rok. Rok pročítání rodokmenů a hledání vhodného otce našich „třešniček“. Vyplatilo se, ženich se našel a nikterak daleko, pouhých tisíc kilometrů vzdušnou čarou od naší zahrady, po které se mezitím proháněla budoucí matka, zabíjela nudu chytáním myší a ani v nejmenším netušila, co se na ni chystá. Onou zemí bylo Dánsko.
Potom nastala další fáze nebo spíš mezidobí, kdy jsme si nepřipouštěli /nebo spíš nechtěli připustit/, že nás čeká cesta přes půl Evropy a mimochodem, ani jednou nás nenapadlo otevřít atlas a podívat se, jak vlastně Dánsko vypadá a pak to přišlo. Trávil jsem poklidnou a ničím nerušenou noční službu v práci a najednou zazvonil telefon. „Je to tady“… sdělila mi suše manželka. Přiznám se, že v ten moment mě napadlo snad tisíc myšlenek, co všechno se u nás zase stalo… nemoc v rodině, spadl kus domu, který už tři roky opravujeme, vykradli nás…“ Sedí na sedačce a kouká na mě“… zněla další nápověda, protože jsem se opravdu nechytal /důkazem čehož je, že jsem začal přemýšlet, kdo k nám přijel/. „ No Adéla hárá“… zněla třetí nápověda mé manželky a v ten moment mě polil smrtelný pot. Cesta do Dánska začala být neuvěřitelně reálná. Konečně jsem tedy otevřel mapu Dánska a smrtelný pot mě polil podruhé… ostrov!!! Nějak mi nedošlo, že Dánsko není pouze Jutský poloostrov, ale i mnoho ostrůvků kolem něj a na jednom z nich žil Frederico Fellini, otec našich budoucích štěňat. Nemá smysl popisovat, co všechno následovalo. Kdo se rozhodl absolvovat skoro tisíc kilometrů po souši a sto kilometrů po moři /míněna pouze cesta tam/, jen pro to, aby pozoroval pářící se psy, ví, o čem jsem teď nenapsal. Snad jen drobné postřehy z cesty – nejezděte do Dánska přes Polsko. Jste-li přesvědčeni, že pojedete po dálnici, nepojedete. Prostě tam není, ač už ji skoro patnáct let „propagují“ ve svých mapách. Pojedete po rozbitém dálničním pruhu, chvíli v pravém, chvíli v levém, na každém pátém kilometru je velikánský nápis, že se dálnice buduje a v prostředním „zeleném“ pásu mezi jedním a neexistujícím druhým dálničním pruhem mezitím vyrostly statné stromy. Postřeh druhý – cesta přes moře. Na německé dálnici jsem v noci počítal kamiony a modlil se, jak zvládneme „nalodění se“ na trajekt. Překvapení – je to jednodušší, než zakoupení lístku na našem vlakovém nádraží. Než vjedete do přístavu, zastavíte u okénka, na kterém je nápis cílového místa, zaplatíte 65 Euro a vjedete do lodi. To je vše.
Sečteno – podtrženo… Dánsko je krásná země. Seděl jsem v autě po probdělé noci a krátkém zastavení u Rudiho a pozoroval malé domky, často se slámovou střechou, veliké pozemky kolem nich, na kterých se pásli koně a občas se kolem mihla větrná elektrárna. Jeli jsme za Ediem /kdo by na svého psa volal Frederico Fellini/. Kdyby se mě někdo zeptal, kde bydlí, nevím. Dánsko je rovina, všude, kam se člověk podívá. Měl jsem pocit, jako bychom jezdili pořád dokola. Občas jsme přejeli na jiný ostrov/ tentokrát ovšem po mostě/ a já si nemohl odpustit myšlenku, že bloudíme a kupodivu – když jsem se podíval na Rudiho, výraz jeho obličeje napovídal, že nejsem daleko od pravdy. Zastavili jsme nějakých osmdesát kilometrů od Kodaně na pobřeží u malého domku s nádhernou zahradou a na ní byl ON. Nádherný pes, o hlavu větší než Adéla. Poskakoval za brankou, vrtěl celým tělem a mě se prohnala hlavou zmínka o nedůvěřivosti podengů a jejich „vlažném vztahu“ ke člověku, kterou jsem kdysi vyčetl v jednom velmi odborném pojednání. Prostě – choval se, jako by nás znal, jako bychom jezdili do Dánska každý týden a dnes jsme jen dorazili na další zdvořilou návštěvu. A dost pochybuji o tom, že věděl co, respektive koho, mu vezeme. Což se vzápětí ukázalo. Z pátých dveří našeho auta vyskočila Adéla, podotýkám, že po nějakých šestnácti hodinách cestování jsme byli všichni „mrtví“ a předpokládali jsme, že bude i naše fenka. Opak byl pravdou. Vtrhla na onu upravenou zahradu s takovou vervou a chutí si hrát, že Edie zapomněl na to, kdo je tu pánem, stáhnul ocas, sklopil uši a utekl do kuchyně. Polovina lidské populace následnou půlhodinu přemlouvala Edieho, aby se ujal svých „psích“ povinností a druhá polovina mezitím krotila Adélu a přemlouvala ji, aby se chovala jako na návštěvě. Když bylo po všem, Rudi prohlásil, že je dobrým zvykem v Dánsku psy hostům „předvést“. A předvedli se nádherně. Pohyb, výstavní postoj, něco tak nádherného jsme ještě neviděli.
Takže úplně na konec:
Obrovské poděkování patří našemu hostiteli a příteli, panu Rudimu Brandtovi. Chová podengy přes patnáct let, je uznávaným mezinárodním rozhodčím, vlastně nám pomohl celou akci zrealizovat. Do budoucna nás vybavil velkým množstvím informací a plánů a doprovázel nás na naší cestě za Ediem, jedním z jeho štěňat. Mohli jsme spatřit všechny jeho psy, legendárního, dnes třináctiletého Mattiho, Rosenkavaliera z chovu Gryphons, Španělku Evitu de Los Ninos de Sol a především - skvost mezi podengy, Faleru de Can Pocaroba - importovanou ze španělského chovu pana Rafa Serry. Všichni jsou nádherní a utvrzují nás v našem přesvědčení - podengové si zaslouží být chováni s náležitou úctou a láskou, jak tomu bylo kdysi.
Dne 24. 3. 2004 se narodili v České republice první podengové. Jsou to pejsci Anubis, Atef a Aragorn a fenky Adelphia, Abelive a Arwen. Jsou nádherní, demolují dům a zahradu a mají velikou šanci stát se základem chovu těchto ušlechtilých psů u nás.
text a foto: Michal Temlík
