Na rozdíl od Grónska či například severozápadní Kanady, kde se dodnes, kvůli členitosti terénu a absenci stromů, používá vějířovitý zápřah, v Evropě se jezdí výhradně tzv. Nome stylem. To znamená, že jednotliví psi jsou zapřažení po dvojicích za sebou, přičemž ke středové šňůře jsou ukotveni krčním úvazkem za obojek a zádovým úvazkem za oko postroje. Postroje do spřežení se používají téměř výhradně typu SLED (jejich výrobců je celá řada). Jako materiál je použit popruh podšitý v nejvíce zatěžovaných místech na krku a hrudi nenasákavým, měkkým materiálem. Ze stejného popruhu se vyrábí seřizovací polostahovací obojky, nejlépe s velkým okem, aby se dalo uchopit i v rukavici.
Motto: …Mushing – koníček jako opojný koktejl, jehož základem je láska ke psům okořeněná romantikou, decentně zdobená krásou přírody a touhou vítězit. Koktejl, který vyvolává souznění duší člověka a psa, nezasvěceným bere dech a zanechává je v úžasu nepochopení…
Tažná šňůra bývá za poslední dvojicí psů obvykle vybavena amortizérem (tlumičem nárazů) a za ním je karabinou připevněna k saním. Tažná šňůra se skládá z nejsilnější středové části, zádových a krčních úvazků opatřených na koncích karabinami, nejlépe bronzovými (déle vydrží, nezamrzají). První dvojice vůdčích psů musí být spojena krční šňůrou za obojky, za materiál nám poslouží různá horolezecká lana či podobné šňůry, v metráži nebo můžeme opět využít profesionální výroby specializovaných firem (dodává se ve formě stavebnice).
• amortizéry
• sprintové sáně z jasanového dřeva
Sáně se skládají z lyžin se skluznicemi, ložné plochy a věže, které se musher při jízdě drží a jejímž nakláněním řídí. Přední část saní je povinně opatřena ochranným obloukem, jenž zabraňuje najetí sání na psy. Sáně za psí spřežení bývají nejčastěji vyráběny z lepeného ohýbaného jasanového dřeva. V posledních letech se stále více prosazují i jiné materiály, jako je dural či různé plasty a to především u sprintových typů sáněk. Jednotlivé části jsou spojeny volnými čepy, které jsou u dřevěných sání převázány šňůrkou proti vysazení. Výrobci se maximálně vyhýbají pevným spojům, aby sáně byly takříkajíc „jako živé“. Nakláněním a změnami těžiště musher sáně řídí. K brzdění slouží oblouková brzda s dvěma hroty, v zadní části opatřená vratnou pružinou. Dříve doporučovaná, dnes často povinná výbava sání bývá tzv. dečka – sklápěcí rohožka, na níž se stojí, která slouží k šetrnému brzdění. Do předepsané výbavy ještě patří pomocná šňůra, vedená od konce středového lana k musherovi, fungující jako pojistka proti útěku spřežení při nepředvídatelných událostech. Někdy bývá připevněna k opasku, jindy ji drží musher v ruce. Ze stejného bodu tzn. konce středového lana vychází šňůra ke sněžné kotvě, zavěšené na saních či v pouzdru na věži. Jedná se o důležitou pomůcku s dvěma ostrými hroty, vyráběnou buď z ocelové kulatiny či pásoviny. Jejím zaražením a přišlápnutím do sněhu ukotvíme sáně před startem nebo při zastavení. U spřežení do 6 psů nám postačí jedna, u vyššího počtu se doporučují či dokonce nařizují dvě.
foto: Miroslav Kubeček
• gumová brzda použitelná pro všechny typy saní
Ložná plocha saní musí být opatřena saňovým vakem k naložení zraněného či unaveného psa. Psi, se kterými vystartujete, s těmi také musíte dojet nebo je dovézt do cíle, pokud nejsou určeny kontroly k jejich odložení.
V současné době se výrobou či dovozem sání z různých materiálů a v různých cenových relacích zabývá hned několik firem, z nichž některé uvádím na závěr. Osobně mám vyzkoušené, že nemá cenu vynalézat vynalezené a šetřit na nepravém místě. Pokusy o „domácí“ výrobu sání se nám většinou vymstí na spoustě drobných zádrhelů, které už mají výrobci (většinou zkušení jezdci) dávno vychytané.
• sněhová kotva – dodává se ve dvou velikostech – materiál ocel s úpravou zinkování
V našich zeměpisných šířkách se však asi častěji budeme za našimi pejsky pohybovat na kolečkách. K tréninku můžeme, obecně řečeno, přistoupit, pokud teploty poklesnou alespoň pod 15 °C, abychom naše miláčky uchránili před přehřátím. S tažnými šňůrami a postroji jsme se již seznámili, zbývají nám tréninkové vozíky. Do čtyř psů nám postačí tříkolová kára, trojúhelníkové konstrukce, opatřená nášlapnými stupačkami a prostorem pro pedálování (odrážení) mezi nimi. Nad předním kolem pod řídítky se uchycuje tažná šňůra s amortizérem. Jednou z nejdůležitějších součástí tříkolky jsou kvalitní brzdy, nejlépe bubnové. Brzdy doporučuji nepodceňovat, snad každý musher vám na svých končetinách ukáže, jakých úrazů se dá za psím spřežením docílit.
foto: Miroslav Kubeček
Při větším počtu psů (od čtyř povinně) je již třeba čtyřkolový vozík. Konstrukcí existuje celá řada, lehčí typy jsou vhodnější na závody, těžší spíše na trénink. Většinou jsou vpředu opatřeny místem pro pomocníka, sloužícím i jako ložná plocha pro zraněného či unaveného psa. Ruční brzda navíc bývá obrovskou výhodou, ochranný nárazník před předními koly je předepsaný jako zabezpečení proti najetí na zadní psy. Na závodech je povinná opět pomocná šňůra, stejně jako na saních a ochranná helma na hlavě. Při výrobě tréninkových vozíků se stále ještě hodně projevuje „lidová tvořivost“, ale profesionálních výrobků je již na trhu dostatek.
• tříkolka
Pokud se zeptáte kteréhokoliv mushera, co ho k tažným psům přivedlo, 90 % z nich vzpomene romantickou četbu dobrodružných povídek a románů Jacka Londona. Odtud již název celého našeho seriálu. Začíná to pořízením prvního psa, nejčastěji seveřana, jak vystřiženého z Londonových knih. Pak už to víceméně, pokud to prostory a finanční možnosti dovolí, jede podle známého schématu, zjistíte, že jeden pejsek sáně neutáhne, pořídíte dva – tři a začnete jezdit závody. Abyste jezdili naplno třídu 4 psů, potřebujete 4, ale lépe pět psů (jeden náhradní, pokud se některý zraní, fena hárá apod.). Jakmile si však zapřáhnete pět tahounů, zjistíte, že je to zas o něčem jiném – jezdit v „béčku“ (6 psů), takže pořídíte šestého, k tomu náhradního a tak to jede dál … Pokud vás neumravní manželka (ale ty často propadají stejné závislosti) či sousedi, brzy se vám bude po dvorku prohánět početná směna, ale o tom to asi je!
