Vytisknout

SEŽERE NA CO PŘIJDE
Ahoj. Potřebovala bych poradit s půlročním malým kníračem. Když jsme venku na procházce, zbaští úplně všechno. Nechci mu kvůli tomu dávat náhubek, spíš bych ho to chtěla odnaučit. Může mi někdo poradit? Děkuji všem.
neznámý autor

Odpovědi:
Tereza:
Ahoj, moje kámoška má takovouhle fenku kokršpaněla. Je to problém, protože lidi okolo nás se chovají jako čuňata a vyhazují zbytky z oken apod.. Snažila bych se těmto místům vyhnout, třebas my víme, že pod okny je čurbes, tak tam učíme psa, že nesmí. A taky možná jestli by nepomohlo mít v kapse piškot, či jinou mlsku a ve chvíli, kdy větří nějaký čurbes, na kterém si chce smlsnout, ho zkusit zavolat, že dostane piškotek. Na naší jorkšíračku to platí. Rozhodně to nevzdávat a dávat bacha, k čemu čuchá a zakazovat a zakazovat. Pak ale samozřejmě taky hooodně chválit, když poslechne a odměňovat. On si to časem zapamatuje. Přeji hodně trpělivosti a úspěchů.
Eva Nohelová:
Tereza popsala svůj problém a jeho řešení stručně, jasně a jistě se svou jorkšíračkou, výsledek nakonec má, jaký chtěla. Téměř se vším co je uvedeno výše souhlasím, ale pro urychlení správného návyku doporučuji naopak doslova vyhledávat místa s “čurbesem”. Tam, kde se dá očekávat, že pes bude chtít něco sežrat, je ho třeba mít zpočátku na vodítku a kdykoliv k jakémukoliv fujtajblíku čichne, pořádně škubnout vodítkem a přidat povel “fuj”. Po pár krocích, kdy kníraček k ničemu nečichá bych ho pochválila a odměnila dobrůtkou z kapsy, aby věděl, že dobrůtky bude mít, ale nesmí je brát ze země. Knírač je velmi chytrý, proto pochopí, že si páníček nepřeje, aby ze země cokoliv bral. Později postačí pouze ostřejší povel “fuj” v pravou chvíli, (když chce k něčemu nedobrému čichnout) a psík od toho hned odejde. Jen je důležité odepnutí z vodítka na “nebezpečných místech” neuspěchat, protože jak jsem psala, knírač je chytrý pes a pokud by se mu podařilo fujtajblík uchopit (a sníst) a nic by se mu kromě rozčilování pána nestalo, dosavadní snažení o potlačení této činnosti by mělo opačný účinek - pes by s jídlem utekl a sežral daleko od páníčka. I časem ho sice napadne “něco zbaštit”, ale neudělá to. Ale je zapotřebí si ho všímat a dle potřeby případně zasáhnout povelem “fuj”.
Náhubek bych v těchto kritických místech dávala pouze tehdy, pokud by byl pes rychlejší s uchopením “čurbesu” než-li já se škubnutím za vodítko a povelem “fuj”. Jakmile se pes naučí akceptovat můj zákaz, náhubek bych již nepoužívala.
PS: Požírání odpadků mají ve zvyku většinou jen štěňata a mladí psi. Dospělí psi toto dělají spíše sporadicky. Ale i jim je zapotřebí se v tomto ohledu věnovat.

PORAĎTE - BOJÍ SE CHODIT VEN
Máme tři měsíce starého německého pinče. Doma je to velký hrdina, ovšem jen do doby, kdy s ním chce jít někdo ven! Ven nechce vůbec chodit, když ho dáme na zahradu, tak hned běží ke dveřím a s vodítkem ho táhnu za sebou jak osla. Svou potřebu vykonává zásadně doma, venku nedá čumák k zemi.
Jelikož je to opravdu “živý” pes, rozhodla jsem se s ním chodit na cvičák, ale nevím, kdy by bylo nejlepší se tam přihlásit. Prosím poraďte!
neznámý autor

Odpovědi:
Eva Nohelová:
Ahoj. Co se týče Tvého pinče, určitě to nevzdávej! Pro Tvého psíka je pravděpodobně “rušný pouliční ruch” velmi stresující a hledá úkryt doma. Tam se cítí bezpečně. S tím souvisí také venčení zásadně doma...
Chce to nekompromisně brát psíka co nejčastěji ven na procházky. Doporučuji jistou pravidelnost. Třeba ráno v devět a odpoledně ve tři. (Nemám na mysli venčení na zahradě! To je zapotřebí daleko častěji!). Nebo alespoň 1x denně. Neznám Tvé časové možnosti. Začni kratičkou procházkou jen pár desítek metrů od domu a zpět. Délku trasy postupně prodlužuj. Vždy si urči místo, kam chcete dojít a tam také musíte společně za každou cenu dojít. Nikdy ho však neber do náruče. Táhni ho třeba i jak říkáš, jako “osla”. Tedy lépe řečeno, netáhni za vodítko, ale škubej směrem dopředu. Jakmile dojdeš k místu, které jsi určila, psíka odměň, pochval a vrať se domů. Nikdy ho po cestě nepřemlouvej k pohybu, nechláchol, ani netrestej či nehubuj. Zbytečně by jsi ho frustrovala. Dělej, “jako by nic”. Během pár dnů Tě bude do procházek sám nutit. Uvidíš! Určitě s tím začni co nejdříve, Tvůj psík potřebuje nutně socializaci! Chce to jen trpělivost a dodat psíkovi odvahu svým klidným chováním.
Co se týče toho cvičáku, vyhledej jej co nejdříve. Někde však mohou mít krátké “zimní prázdniny” nebo také “letní prázdniny”. Pokud by jsi natrefila na cvičák, kde tak mladé psy neberou, přihlas se jinam. Tvůj pinč potřebuje nutně co nejdříve kontakt s jinými psy a štěňaty. I to Ti velmi, velmi pomůže překonat počáteční krizi.
Hodně zdaru a ozvi se, jaké děláte pokroky.
Teddy:
Zkus pejska vzít do náruče - je malý, nemůže to být problém. Odnést někam, odkud nebude znát cestu domů. Nějaké klidné místo bez psů, aut, lidí. Tam jej na vodítku (navolno by mohl ve strachu utéct) polož na zem, sedni si k němu do dřepu a hlaď jej, třeba i krm, hrej si s ním. Dej mu čas, aby si zvykl na neznámé prostředí. Nemá kam utéci, neví kudy. Zkus popojít kousek dál a znovu dřepnout. Pořád dál a dál. Já bych pejska netahala ani s ním neškubala. On se vlastně strašně bojí a místo, aby získal z procházek příjemný pocit, bude ještě více stresovaný škubáním. U pejska byla pravděpodobně chovatelem zanedbána raná štěněčí fáze, kdy se měl seznámit s co největším množstvím podnětů. Ale vše je možné dohnat. Měj čas a klid, nespěchej. Občas se s někým domluv, aby psíka pohladil, dal pamlsek a postupně jej seznamuj s malými hodnými psy. Co nejčastěji, ne dlouho. Poté pejska zase odnes. Jistě, časem Tě bude následovat sám - musí mít v Tobě oporu. Než bude zvládat klidně běžné vycházky, tak jej na cvičák neber - příliš by se vyděsil! Tolik psů, pachů, ruchu... Vzhledem k jeho plemeni asi připadají v úvahu kursy agility. Přes zimu se stejně příliš necvičí a na jaře vyražte jen tak “na koukačku”. Hodně štěstí a třeba dej vědět, jaké děláte pokroky!
Neznámý autor:
Za obě rady díky. Řídila jsem se tou první. Nekompromisně jsem jej brala ven. Začal dělat velké pokroky, teď chodíme třeba i na hodinové procházky bez větších problémů. Chodíme už na cvičák a všichni říkají, že je velmi šikovný. Zatím na něj nepospíchám, protože strach stále úplně nepřekonal. I když... troufne si na cvičáku hrát i s velkými psy. Tady ale nastává další problém - většinou po nich po chvíli vyjede!
Na členy naší rodiny si moc netroufá, protože si to nikdo nenechá líbit, ale jakmile přijede naše rodina, která je u nás hodně často (tak každé dva dny), tak na ně vrčí. Vím, že toto plemeno je přirozený hlídač, ale nelze to přece jenom ovlivnit?
Eva Nohelová:
Jsem ráda, že jsi se zase ozvala. Taky jsem ráda, že Ti moje rada, i když na první pohled mohla působit drasticky, pomohla. Je samozřejmé, že jej ještě sem tam něco vyvede z míry. Je to zcela normální a jistě tomu tak bude ještě několik měsíců. Budu se opět opakovat - chce to klid, trpělivost a důslednost. Nenechej se ničím vyvést z míry, ale zároveň se snaž hned daný problém řešit.
Přejdu tedy k Tvým dalším problémům. Nejdříve Tě však musím upozornit, že z těch pár slov, co jsi napsala, nejde moc odhadnout, jak se v které situaci přesně pejsek chová. “Chtělo by to vidět”. Tedy jasná a 100 % odpověď z mé strany přijít nemůže. Přesto alespoň něco: To, že si při hře “vyskakuje” na jiné psy, je zcela normální. Snaží se o komunikaci a neví, jak na to. Je lhostejné, jedná-li se o psího kamaráda velkého či malého (jen zatím pozor, aby hmotnost psího kamaráda při divoké hře Tvému pinčovi neublížila). Bude to znít divně, ale nedoporučuji, aby byl v těchto případech na vodítku. Jeho sebevědomí by se tím stupňovalo a při hře s psími kamarády to není dobře. Určitě se hrám s jinými psy nevyhýbej. Naopak. Tvůj pinč nutně potřebuje hry se psy a naučit se, jak se má k nim chovat. Nevyhýbej se ani hrám s dominantními psy (nemám na mysli agresivní!!!). Tvé štěně si nesmí myslet, že svým drzým chováním má “navrch” u každého psa. Jedná se ještě o štěně a tedy do jeho cca 6 - 8 měsíců nemusíš mít strach, že by se doslova naostro tvrdě popralo s jiným psem. Každý normální (socializovaný) pes ví, jak se chovat k plachému i dominantnímu štěněti. Jakmile mu bude více než cca 7 měsíců, na hry bych si vybírala raději fenky (máš-li psíka). Psi mají již v době konce dospívání sklony “rvát se o pozice”. A v tomto věku ještě nebude natolik ovladatelný, aby se dal usměrnit před možnou rvačkou. Je to těžké určit, s kterým psem se rvát nebude a s kterým ano. Každopádně - potom to nepodceňuj.
Myslím, dle Tvého popisu, že máš štěně spíše dominantní, na kterém se ale podepsala počáteční nedostatečná socializace-nezařazení do společnosti a dění kolem něj.
Tedy přejdu k druhému problému. Na popsání ještě složitějšímu. Nejdříve Ti doporučím, aby sis našla z Fauny článek, tuším, že se jmenoval “Agrese v rodině”. Myslím, že vyšel v 10 čísle 2002. Je to článek zaměřený spíše na přímé členy rodiny a “psího vzteklouna”, takže Tebe a Tvého psíka se to vlastně skoro netýká, přesto myslím, že mnohé z toho je pro danou situaci vhodné. Navíc mě trochu zaráží Tvá část věty: “na nás si moc netroufá”. Znamená to tedy, že občas trochu ano? No, každopádně se na ten článek mrkni.
Pokud vás vaše rodina navštěvuje tak často, jak píšeš, pes nemá právo je považovat za vetřelce, kteří jsou nebezpeční, i když je dobrý hlídač. Vy mu musíte dávat najevo, že ta rodina patří do vaši smečky a “je hodná”. Musí tak všichni se psíkem tedy i jednat. Občas ho odměnit (pes musí vědět za co!!!), ale také mu občas něco přikázat. Pes si nesmí myslet: “já jsem tady doma, vy ne”. Ale: “všichni sem patříme a já vás musím respektovat, protože jste v hierarchii smečky nade mnou”. Doporučuji Ti naučit ho cvik “místo”. Tam ho poté vykaž důsledně kdykoliv, kdy na někoho “z domácích a druhé rodiny” zavrčí či se bude jinak nevhodně chovat.