Hrdlička galapážská (Nesopelia Galapagoensis) má svůj domov na souostroví Galapágy v Tichém oceánu. Je to velmi zajímavá a půvabná hrdlička.
Popis podle H. Dateho je následující: hlava je na čele tmavě červená, v oblasti ucha mají pírka černou obrubu. Vínově červené políčko na líci je shora i zespod černě ohraničeno. Poměrně dlouhý zobák je černý. Duhovku má hnědou, obočnice jsou nápadně světle modré. Při určitém dopadu světla zazáří na bocích krku kulatá, kovově fialovo červená skvrna. Horní část těla je hnědá, ocas je šedohnědý s černým páskem před koncem. Křídlové krovky jsou hnědé, každé pírko má černou skvrnu a nejpřednější křídlové krovky mají bílé vnější zakončení. Letky jsou černé se světlým lemováním. Spodní část těla je vínově červeně zbarvena.
Délka těla je v rozmezí od 213 - 220 mm. Křídlo je dlouhé 131 - 135 mm, délka ocasu je kolem 73 mm. Hmotnosti dosahuje kolem 85 g.
Holubice je stejně zbarvená jako holub, ale barva peří je o něco matnější než u holuba a stejně jako u většiny holubovitých je v postavě drobnější než holub.
V přírodě se přizpůsobila životu převážně na zemi, poněvadž na vulkanických galapážských ostrovech nejsou stromy a keře. Zde pomocí dlouhého zobáku vyhledává části kořínků a semen z půdy a mezi kameny.
Dřív početné stavy této hrdličky jsou vinou člověka velmi nízké, takže je uvedena na červené listině ohrožených druhů. V literatuře je uváděno, že tyto krotké hrdličky byly po tuctech ubíjeny klacky námořníky, kteří galapážské ostrovy v minulosti navštívili. Hrdličky netušily, jak hrozný může být člověk, kterého dříve neznaly.
Hrdlička galapážská je vzácně chována v zajetí, ale je velmi obtížné ji sehnat. V současné době je to téměř nemožné (alespoň v Evropě).
Já jsem měl velké štěstí, že se mi podařilo sehnat pár těchto hrdliček před více než 10 roky. Žel, holubice byla značně vyčerpána častými snáškami u předchozího chovatele a i přes velké úsilí se mi ji nepodařilo zachránit. Asi po 4 týdnech uhynula. Holub však byl v perfektním stavu a žil u mne více jak 6 roků.
Poněvadž se mi nepodařilo sehnat jinou holubici hrdličky galapážské, přidal jsem k němu holubici hrdličky chechtavé. Velmi brzy se spárovali a každý rok několikrát hnízdili, ovšem ani jedno vajíčko nebylo oplozeno. Proto jsem používal tento pár jako chůvy. Zdárně vychovaly podložená mláďata jiných hrdliček nebo holubů.
Holub byl velmi temperamentní a často se dvořil holubici. Vůbec mu nevadilo, že není stejného druhu jako on. Jeho hlas zněl jako “BOB-BOB-BOB-RURURR-BUBUBURR” a byl velmi tichý.
Hrdličky jsem choval v kleci o rozměrech 100 cm hloubka, 50 cm šířka, 100 cm výška. Zde holub většinu dne (pokud se nevěnoval rodičovským povinnostem) pobíhal po zemi.
Hnízdo jsem hrdličkám předkládal přibližně do výšky dvou třetin klece a posloužil k tomu buďto drátěný košík o průměru 15 cm nebo nízká bednička podobných rozměrů.
Holub seděl na vejcích velmi poctivě a stejně tak se staral i o podložená mláďata.
Z tohoto se dá usoudit, že by chov těchto hrdliček nemusel být problémem.
Krmení hrdličky galapážské nebylo náročné. Já jsem jim podával směs prosa, řepky, pšenice, máku a při odchovu mladých vaječnou míchanici obdobně jako jiným hrdličkám a holoubkům. Samozřejmě, že nezbytné bylo podávání vitamínů a minerálních látek.
Na zimní období (od poloviny října do konce roku) jsem hrdličku přemisťoval do vytápěné zimní ubikace.
Pokud by snad některý chovatel tyto nádherné hrdličky choval, byl bych mu vděčný, kdyby o jejich chovu napsal své zkušenosti.
