Vytisknout

Podobnost deerhounda (“deer” znamená jelen, “hound”-- pes), neboli skotského jeleního psa a irského vlkodava není náhodná. Jejich geneze je stejná, jen se doposud nepodařilo jasně prokázat, které z uvedených plemen je původnější. Jak dlouho prapředek deerhounda obývá zemi, (uznáme-li, že je “starší” a popustíme-li uzdu větší fantazii), zjistíme při prohlídce nálezů z období neolitu, že se zde nachází důkazy o existenci psů deerhoundovy velikosti, výšky a jeho tvaru lebky. Cca od 9.století se počala plemena irský vlkodav, skotský jelení pes a hrubosrstý grejhound, díky jisté reproduktivní izolaci vyvíjet samostatně, čímž se od sebe začala zčásti lišit.

Deerhound byl především na skotské Vysočině uznávaným loveckým psem používaným při lovu jelenů. Toto plemeno pracovalo vždy v páru, a tak dlouho, až se jelen unavil a neměl již sílu účinně se bránit. Deerhoundi si mezi sebou, a po svém, vždy “domluvili” taktiku a rozdělili práci, aby honba za jelenem byla co nejúčinnější.

I přes svou oblibu v 16. a 17.století, se na přelomu 18. a 19.století o deerhoundovi skoro nemluvilo a na konci 19.století byl deer (což je “domácí” zkrácené označení deerhounda) považován za plemeno na pokraji zániku. Odhaduje se, že v tu dobu existovalo všehovšudy dvanáct jedinců. Tyto psy totiž nesměli vlastnit prostí příslušníci jednotlivých klanů Skotů, ale pouze jejich vůdci. (Dlouho se obyvatelé Skotska dělili do různých klanů a jen vůdci těchto klanů -- “šlechta”, mohli vlastnit psy, používané k lovu vysoké zvěře). I přes oblibu deerhoundů jich bylo stále málo. Chov se nezvětšoval, neboť nové přírůstky tvořily takový počet, aby pokryly přirozený úhyn starých jedinců. A právě díky těmto přísným pravidlům a posléze i úpadku jejich uplatnění (příchodem nových loveckých zbraní a novou technikou lovu - módou parforsních honů se smečkami honičů), se skotský jelení pes ocitl na počátku 19.století na pokraji vyhynutí. Následovaly proto pokusy a snahy přikřížením ruského chrta-barzoje, greyhounda a řeckého (makedonského) chrta, získat opět větší množství typických deerhoundů. Srst skotského jeleního psa se tak nacházela v široké paletě barev, struktura srsti nebyla jednotná a výška jedinců kolísala mezi 70 a 94 cm. Každopádně se o záchranu skotského jeleního psa zasloužili zejména Archibald M’Neil a Duncan M’Neil, ale také básník Walter Scott, který se za pomoci svých literárních děl snažil deera zviditelnit. Skotské jelení psy chovala také královna Viktorie a velice je obdivoval i král Ludvík Bavorský.

• foto: Eva Nohelová

Plemenná kniha byla založena v roce 1870, ale zajímavostí je, že klub pro chovatele deerhoundů vznikl až v roce 1886. První standard byl schválen v listopadu 1892. I v období dvou světových válek bylo deerhoundů poskrovnu, proto byl v Anglii pro získání genetické různorodosti ještě jednou, a naposledy, použit v chovu skotských jeleních psů greyhound.

Do České republiky byl první deerhound dovezen v roce 1986. Jednalo se o psa jménem Acquarium du Triple Bois. První fenka k nám byla přivezena ing.Markétou Kalouskovou z Německa v roce 1988 a jmenovala se Secretis Fionualla. Přesto první vrh deerdů byl až v roce 1993 a světlo světa spatřilo pět štěňátek. Například v Polsku se první deerhound objevil v roce 1987 a v Německu, kde je mimochodem snad nejrozšířenější, začátkem sedmdesátých let, přičemž dva první vrhy přišly na svět v roce 1977. Poměrně velké popularitě se těší v Severní Americe a v Jižní Africe, a samozřejmě i na evropském kontinentu např. ve Švédsku, Finsku, Německu a Holandsku. V poslední době jsou velice významné kupříkladu chovatelské stanice Kilbourne, Ardkinglas a další.

V několika málo zemích deerhound opět získal lovecké uplatnění, avšak na jinou zvěř než na jeleny - např. na lišky, klokany, kojoty, … ale i srnčí. Nyní je psem především rodinným, často k vidění na závodech zvaných “Coursing”, kterak běhá s hrudníkem neuvěřitelně nízko nad zemí. Právě Coursing (což je terénní dostih psů-nejpřirozenější simulace opravdového lovu vhodná pro všechna plemena) je pro něj tím nejvhodnějším vyplněním volného času a zábavou, protože miluje volný pohyb. Je velice rychlý, vytrvalý a i ke své lehkosti je neobyčejně silný. Deerhound potřebuje mnoho pohybu, a pokud může být v rychlosti jakou si sám představuje, tím lépe. Nemáte-li však možnost dopřát skotskému jelenímu psovi právě Coursing, podnikejte s ním alespoň dlouhé pěší, či cyklistické vycházky. Potřebuje hodně pohybu, ale zároveň uvítá rodinu spíše klidnější. Je příjemným společníkem do přírody.

Většina jedinců tohoto plemene má silně vyvinutý lovecký pud, což může zapříčinit ne jednu potíž, když bude pouštěn ve volné přírodě na volno. Na procházkách mezi lidmi a jinými psy se chová naprosto klidně a můžete si být jisti, že nikoho nekousne. Může vyrůstat i s více psy, neboť nikdy nemá sklony ke psím rvačkám. Jejich vhodné chování k ostatním psům je krásně vidět např. na Klubových akcích, kde nespatříte energické nebo agresivní poštěkávání na ostatní psy. Jsou to akce s příjemnou atmosférou a velice poklidné, jako plemeno samo.

Je důstojný, nikdy není agresivní, či nervózní. Zkrátka -- aristokrat. Rád se nechá pohladit a pomazlí se, ale není to tak žhavé. Většinou se mazlí, jen když on chce. Může se to zdát neuvěřitelné, ale je to pes, který se uráží. Ano. Stačí, pokud ho za něco okřiknete, pokáráte, či “jinak naštvete”, deer jednoduše odejde, a doslova a do písmene s vámi nemluví. To, že tentokrát se zlobí on na vás se snaží dát najevo tak, že se jde k někomu jinému, pokud možno úplně cizímu, nechat utěšovat a mazlit. Doslova vás ignoruje.

K dětem je velice mírumilovný a je zapotřebí naučit především děti, jak se mají ke svému čtyřnohému kamarádovi správně chovat. Svou rodinu má rád, je k ní přátelský, mírný a dokonce i častokráte hravý, ale nevyžaduje její neustálý kontakt nebo společnost. I když sedíte v obýváku a kolem vás je spousta místa, kde by se mohl uložit, klidně si půjde lehnout na úplně opačný konec domu - např. do kuchyně. Má rád svoje pohodlí a sám si určuje, co je pro něj nejpříjemnější - kdy dá přednost pohodlí před kontaktem s jeho pánem. Většinou ho nenapadne lehnout si k vám na gauč nebo do postele. Pokud si lehnete vy k němu, obvykle se zvedne a pohrdavě si jde lehnout jinam - kde má pro sebe více místa. Je nesmírně vyrovnaný a přizpůsobivý, jeho chování je opravdu vždy až neuvěřitelně klidné.

Je mírný, nepříliš ostražitý, přátelský a málo štěká. Je vhodným plemenem pro canisterapii. V žádném případě se nejedná o obranáře či hlídacího psa. Uvítá totiž zcela každou návštěvu. I toto plemeno má svou zvláštnost: když přijde někdo na návštěvu, v dobrém rozmaru se mu snaží olíznout ucho, a posléze ho i “na uvítanou” do ucha nebo nosu jemně štípnout.

Je učenlivý a poměrně snadno ovladatelný. Je tedy schopen se naučit základní cviky poslušnosti, plnit je, ale je nutné chápat jeho důstojnou povahu. Většinou je “psem jednoho pána” - upne se na jednu osobu, kterou vnímá a poslouchá jako nejdůležitějšího tvora v jeho životě. Není nevypočitatelný. Jeho majitel se brzy naučí správně odhadnout jeho reakci a chování v té které situaci.

Deerhound zaujme svou elegancí a výškou snad každého nezaujatého člověka. Mnozí však často zaměňují skotského jeleního psa a irského vlkodava, přestože rozdíl je většinou poměrně značný, a to jak do vzhledu, tak povahy. Skotský jelení pes je chrtem bezezbytku - je ladný, lehký, elegantní, hlava i celé tělo je oproti irskému vlkodavovi podstatně útlejší a “chrtovitější”, navíc nemá rovnou hřbetní linii (má klenutá bedra a skloněná směrem k nasazení ocasu). Kdyby se jelení pes upravil do krátkosrsté formy, pro mnohé by jistě bylo překvapení, jak podobný je greyhoundovi.

Při pohledu na deerhounda si snadno představíte dobu dávno minulou, důstojnost a váženost slavných dob Skotska, a to divukrásné prostředí skotské Vysočiny, kde po několik století po boku skotské šlechty vyrážel na lov. Ten závan historie nedodává pouze jeho výška, elegance a důstojnost, ale také nevšednost jakoby rozcuchané srsti.

• foto: Anna Holubová

Údržba srsti není náročná. Postačí 1x za 14 dní pročesání ocelovým hřebenem (krajně nevhodné je kartáčování, neboť kartáč srst zjemňuje). Také je vhodné odstraňování chloupků ze zvukovodu, aby se tak předešlo případným zánětům. Jedinou možnou “úpravou”, kterou je vhodné pro výstavní kariéru deera udělat, je citlivé vyškubávání srsti na uších, aby zde byla srst jemná, krátká a doslova sametová a před předvedením v kruhu rukou uhladit srst v oblasti břicha, aby se zvýraznila spodní linie. Tedy přesto, že se v některých publikacích hovoří o úpravě, deerhaund se neupravuje ani trimováním, ani epilačními nůžkami! Tedy jeho údržba a úprava je velice snadná.

Není ani tak náročný na množství stravy, jak na její kvalitu. Důležitý je správný poměr fosforu a vápníku, ale i dalších minerálů, především ve štěněčím a mladém věku deera. Tedy nenechejte se mýlit, že chrt je na množství potravy nenáročný. Nedostatek potravy, či její nesprávné složení má velmi negativní vliv na vzhled psa a podepíše se zejména na špatném utváření kostry. Deer, jakožto typický představitel chrtů nemá být hubený, a už vůbec ne vyzáblý, ale suchý a štíhlý. Což je velký rozdíl.

Ubytován může být v jakkoliv velkém bytě - najde si sám svůj prostor, kde bude spokojen a pokud ho nevyzvete ke hře, k jídlu, nebo na procházku, bude pokojně ležet. Samozřejmě nutně potřebuje mnoho pohybu - procházek a běhání. Ani bydlení v domě se stálou možností výběhu na zahradu majitele nezbavuje povinnosti zajistit deerhoundovi sportovní vyžití. Stejně tak může být držen celoročně venku, ale opět za stejných požadavků uvedených výše, neboť pouze pohyb na zahradě je pro něj nedostačující.

• foto: Eva Nohelová

Výška skotského jeleního psa je určena spodní (minimální) hranicí, která je pro fenu stanovena na 71 cm a pro psa 76 cm. Váha se pohybuje okolo 36 - 50 kg u psa a u feny mezi 28 až 40 kg. Hlava deerhounda je dlouhá, lebka je spíše plochá, s lehkým vyklenutím nad očima a výrazným týlním hrbolem, směrem k černé nosní houbě se výrazně zužuje, avšak je bez známek “stopu”. Morda musí být špičatá a nosní hřbet se na konci jemně sklání, je pokryta hedvábným, ale rozježeným a střapatým vousem. Oči jsou zbarveny tmavě hnědě nebo v barvě lískového oříšku, spíše okrouhlé, s vlídným výrazem a jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v celé psí říši. Uši má vysoko nasazené a je-li deer v klidu, jsou složeny dozadu do takzvané růžičky. Cení se malé uši -- čím menší, tím lépe. Jsou pokryty měkkou až sametovou, krátkou srstí. Skus má být nůžkový. Krk je velmi silný, bez laloku, pokrytý výraznou hřívou-límcem, což je u deera zvláště oceňováno. Hrudník má hluboký a ne příliš široký. Kyčelní hrboly pánevních končetin jsou daleko od sebe. Vzdálenost mezi patními klouby a kyčlemi je značná. Ohon je u kořene silný, postupně se zužující, dlouhý - dosahující téměř k zemi. Je-li pes v klidu, zůstává většinou svěšený dolů, případně na konci zahnutý. Při pohybu je zvednutý a zahnutý (zčásti nesen šavlovitě), nikdy však stočený či nesený nad hřbetní linii. Deera můžeme vidět v různých odstínech barvy šedé, tmavě modrošedé, žluté, žíhané, červenohnědé nebo písčitě červené s černě zbarvenou maskou, ušima, končetinami a ohonem. Za nejcennější zbarvení dnešní doby je považována červenohnědá-cihlová, která je údajně původní barvou skotského jeleního psa. Přípustné, ale ne příliš žádoucí jsou bílé znaky na prstech, ohonu, či hrudi. Srst o délce 10 až 12 cm je hustá, drsná, rozježená, kadeřavá (nikoliv vlnitá či kudrnatá), na celém těle odstává. Na zadní straně končetin tvoří mírné třásně, avšak nesmí ji být příliš a na břiše je měkčí.

Deerhound patří spíše mezi málopočetná plemena. Ke konci roku 2000 bylo v České republice registrováno 73 deerhoundů. V současné době jich u nás žije cca 40.

Eva Nohelová