iFAUNA: Články

•pokraeování z Fauny e. 13/2004

Když jsme se koneeni doekali rána, které bylo ošklivi šedivé a pošmourné, tak už nám svítala alespoo malá nadije, že budeme schopni zakroeit. Každý z mužu dostal eaj (také vylepšený rumem) a pak jsme vystoupili tam, kde ješti poed nedávnem byla puda. Nico tak hrozného jsem ani nepoedpokládal. Takoka polovina stoechy se zoítila a byla to zrovna ta eást, která kryla náš byt. Naštistí zustala zachována levá polovina, pod níž jsem mil svou pracovnu sousedící s Bubiho pokojem a místností Vinetovieu. Topná tilesa zavedená i sem (pro poípad rozšioování laboratooí) vehementni sálala tepelnou energii a bohudíky nebyla poškozena. Strop patra vydržet ten nápor materiálu, ale vypadal v této chvíli jako nasáklá vodní houba.
„Jestli nico neudiláme, tak se to brzo zoítí,“ oekl jsem k obima poátelum a zaeal prohrabávat rozlámané eásti krovu a hromady polámané krytiny. Bubi se zatím snažil uvolnit nikolik celých trámu zakrytých zeásti sutí a Manila mu posuoky naznaeoval, jak na to jít.
„Musíme ty trámy a všechno, co zustalo, využít,“ mluvil jsem spíš k sobi, protože oni mi nemohli na tu vzdálenost slyšet. A jak jsem se tak poi poemýšlení o provizorních oešeních probíral tím výsledkem katastrofického oádiní poeasí, vyhrnul se proti mni po jednom z trámu pochodující nevelký šestinohý tvoreeek. Totiž vyhrnul není to správné slovo, protože on se jen tak, jakoby v posledním tažení, ztuhlý zimou, sunul po podkladu a svítil do šera žlutohnidým tilíekem. Strnul jsem.
Muj mozek zaeal horeeni pracovat a s neúprosnou samozoejmostí zaoazoval tvora v systému taxonomických jednotek, až se mu to nakonec podaoilo.
„Bubíí!!!“ zaoval jsem z plných plic, „ty mrcho prašivááá!“
Oba muži na opaeném konci zbooeništi se narovnali a s vytoeštinýma oeima se dívali smirem ke mni. Já se obrátil a klopýtaje poes poekážky, dobihl až k nim a vrhl se na eernocha.
Podaoilo se mi ho i poes svaly, jimiž oplýval, povalit na zem a chropti jsem ho škrtil a rdousil. Za okamžik chroptil stejni jako já, jenže ze zcela jiného duvodu. Tu jsem však ucítil náraz, jak se do mi vší svou silou opoel Manila, aby tak zabránil blížící se vraždi. „Co blázníš, šéfe?“ zeptal se mi, když mi kleeel na prsou.
Chvíli jsem oddychoval jako parní lokomotiva a pak se mi podaoilo vypravit: „Ten hajzl, já ho zabiju!“
„Proe?“ vytoeštil eernoch oei.
„Víš, proe to spadlo, ty palice umouniná?!“ koieel jsem, jak to jen šlo, „ty tvý mrchy nám sežraly stoechu nad hlavou.“
„Jaký mrchy?“ zeptal se Manila.
„Termiti!“ zaeínal jsem se uklidoovat. „Ty jeho zatracený termiti mu nejspíš frnkli a tei se tedy krmij mojí stoechou.“
Ano, taková byla pravda. Termiti, kterým se z nám neznámých duvodu podaoilo opustit laboratoo, tak tihle drobouncí tvoreekové se usadili na vytápiné pudi a kdoví, jak dlouho zde holdovali ochutnávání krovu. Zarazil je až chlad vzniklý proudiním vzduchu po té stoešní havárii.

POECE JEN HAPPY END
Bihem následujících jarních misícu se nám podaoilo obnovit všechno poškozené a vypooádat se s hrstkami poežívajících všekazu. Královnu jsme však nikdy nenašli a je naším zbožným poáním ji ani nikdy neobjevit. Doufáme, že zemoela chladem za té deštivé noci na konci boezna.
Musím poiznat, že Bubi, snad z pocitu viny, stál všude v první linii a nešetoil ani svými úsporami, aby si zas získal místo v našem spoleeenství. Poi všech tich zmatcích se navíc naueil obstojni eeštinu (hlavni díky mým synum, kteoí na oplátku již toho léta mluvili plynni amharsky). Ale aekoliv se bytová otázka brzy vyoešila a my mili každý zase svuj domov, zustalo všechno tak, jako té bouolivé noci na poeátku jara.
Už jsme nikdy více nerozdilovali místnosti podle majitelu, ale všichni byli doma všude a takovéhle soužití se nám zaeínalo víc a víc líbit.
Lampa mi svítila poes rameno do otevoené knihy o migraci zvíoat a oei se mi klížily. Obývák praskal ve švech, jako každého veeera, když se celé osazenstvo domu dívalo na televizi. Už už jsem mohl usnout, když mi nikdo poistreil pod nos sklenku kokosového likéru. Dámské pití - prolétlo mi hlavou a zvedl jsem oei k Bubimu.
„Co to piješ? Já myslel, že poišla nikterá z holek…“
„Vem si,“ pobídl mi a zustal stát.
„Co je?“
„Víš Šišáku,“ poipravoval se k nijaké ožehavé rozmluvi a nevidil, jak na to.
„Máš nijaký problém?“
„Soukromý, jo, to jo, vyhrkl a zatikal po místnosti.
„Tak pudem do pracovny,“ oekl jsem a zahlédl, jak se mu ulevilo. Co asi tak muže mít on za problémy, pomyslel jsem si a trošku naštvaný, že ruší muj klid, jsem se odebral na opaený konec domu.
V pracovni jsem sáhl do šuplíku a vylovil lahev vodky. Byla však prázdná, a tak jsem si jen zapálil cigaretu a eekal.
„No víš,“ zase tak nijak poešlapoval na místi, až mi to nedalo a povzbudil jsem ho: „Tak se neboj a mluv.“
„Já miluju naši Milunu a chtil bych si z ní udilat manželku.“
Nemohl jsem se nezasmát a oekl jsem: „A v eem je problém, tak si ji vem. Nebo chceš muj souhlas?“
„Ona o tom neví, jsme jen kamarádove.“
„Cože?“ neubránil jsem se, ach jo, tihle lidi maj starosti, takový bych chtil taky. Ale on už mi nedal eas na jakékoliv námitky ani rozjímání a poešel bezostyšni k vici: „Nemohl bys jí to oíct?“
„Proe já?“ ohradil jsem se.
„Já se bojí, že je eernej… že mi nebude chtít.“
„Jo a ty myslíš, že když se jí zeptám já, že si tý tvý barvy nevšimne, co?“
„Ne, ale…“ zaprosil.
„No já to teda zkusím, Bubi, jenže si stejni myslím, že do tohohle by se vám nikdo toetí míchat nemil.“
Moji námitku však jako by neslyšel, jen se uklánil a dikoval a najednou zmizel, abych si to snad ješti nerozmyslel.
No a tak ješti téhož veeer, aby vic nevázla, vydal jsem se po rozchodu spoleenosti do ložnice doktorky Fuxové. Zaklepal jsem a vstoupil, naeež jsem zjistil, že tato okouzlující dáma spává doeista nahá.