Často chovaný pralesní štír s minimální toxicitou, který není člověku nebezpečný. Dosahuje úctyhodných rozměrů (až 20 cm), čímž se řadí mezi největší štíry vůbec.
Chovnou skupinu štírů Pandinus imperator (1 samec a 3 samice, F2 generaci odchovanou v zajetí) chovám 4 roky ve vlhkém pralesním terárium rozměrů 50×40×30 cm, které má boky i zadní část obložené kůrou, čímž se štírům zvětšuje plocha pro lezení. Terárium vytápím 15 W žárovkou (vyhovují jim teploty 24 - 28 °C). Jako podklad se mi nejvíce osvědčila směs lignocelu, lesní hrabanky a normální hlinité půdy (1 : 1 : 1), kde prosperují i rostliny (Scindapsus, Pilea, Maranta), které terárium zkrášlují. Myslím si, že do ubikace těchto štírů rostliny patří, ať již z důvodu estetického nebo čistě funkčního. Přispívají totiž k udržení stálé vlhkosti a poslouží také jako úkryt (na rozdíl od terárií jedovatých štírů menších rozměrů, kde je přehlednost na prvním místě). Terárium mám dále vybaveno několika kameny, kusy kůry, které slouží také jako úkryt a miskou s vodou.
Dospělé exempláře požírají cvrčky, myší holátka, šváby a jiný hmyz přiměřené velikosti. Stravovací nároky různých jedinců jsou značně rozdílné, některý štír spořádá i 4 cvrčky za jeden týden, jiný po jednom cvrčkovi za tři týdny. Mláďata jsem krmil různým hmyzem nastříhaným na malé kousky.
Během 4 let, po které pandinuse chovám, jsem měl 2 odchovy. První březí samice vyhledávala soukromí a klidná místa v teráriu. Když jsem ji jednoho dne objevil se třemi larvami na zádech, okamžitě jsem ji přemístil do jiného, menšího terária. Porod trval 4 dny a na zádech se jí “povalovalo” 28 larev. Všechny se zdárně svlékly a po osamostatnění začaly náruživě přijímat potravu. Druhá samice se v době březosti také vyhýbala ostatním a setrvávala v místech, která nepatřila k jejím oblíbeným. Porodila v době, kdy jsem nebyl asi týden doma. Po návratu jsem ji nalezl společně s ostatními štíry pod nejmenší kůrou, kde však bylo nejvlhčeji. Samici jsem ve společném teráriu ponechal až do doby, kdy byla mláďata samostatná. Mláďata mezi dospělými štíry bezstarostně žila a krmila se. Až při odchytu jsem poznal, proč je dobré samici s mláďaty oddělit hned po narození. Trvalo mi 14 dní, než se mi podařilo všech 24 mláďat v teráriu najít a odchytit.
Z chování dospělých jsem vyvodil, že štíři Pandinus imperator jsou opravdu sociálně žijící zvířata, která hledají ochranu v koloniích nejenom při svlékání, ale i při rození mláďat, ke kterým neprojevují žádnou agresi či kanibalizmus. Možná, že je moje myšlenka mylná, ale jelikož jsem se ještě u žádných jiných štírů s tímto chováním nesetkal, dost mě to překvapilo. Velmi by mě zajímaly výsledky jiných chovatelů při skupinových odchovech těchto štírů.
Štíry rodu Pandinus doporučuji všem. Je velmi fascinující pozorovat svlékání dospělého exempláře, svlékání mláďat na matčiných zádech, či dospělou samici, která je obklopena mladými štírky a hlídá je jako slepice kuřata. Zároveň je to po docílení základních životních podmínek velmi nenáročný a vděčný chovanec.
