Ve dnech ježčího mnichovského sympozia jsem viděla prvně v životě ježka albína. Našli ho ochránci ježků před šesti lety ještě s dalšími třemi ježky. Tři byli zcela „obyčejní“, západní, čtvrtý byl bílý, s červenýma očima. Teď už to byl starší pán, zuby měl prořídlé, ale stále byl okouzlující. Ve třech dnech sympozia se vždy odpoledne vypravilo několik lidí k Blondymu. Já jsem nechyběla ani jeden den, nemohla jsem se té zvláštní podívané nabažit.
Domů jsem si odvážela velkou zarámovanou fotografii tohoto krásného ježka. Trvalo to další dva roky, než jsem i já konečně měla albína. Vlastně albínku, byla to malá ježice a dokonce byla nalezena nedaleko nás! Tehdy mi ještě pan Winter-Neprakta nosil každý podzim jednoho až dva ježky, tentokrát mi přinesl čtyři. Stejně tak jako v Německu tři byli západní, čtvrtý, nejmenší, byl špinavě bílý. Po vykoupání zářil krásnými bílými bodlinami, červená očka pod nánosem prachu prokoukla. Malá albínka nebyla zrovna v dobré kondici, jako mnoho ježků nalezených na podzim po prvních mrazících: váha zanedbatelná - 150 g, vyhublá a prochladlá.
Nasadila jsem všechny síly, abych jí dostala do lepší kondice. Po měsíci byla váha už 240 g, ale dál se jednoduše nehla. Z Mnichova několikrát volali a dávali mi další návody a rady, poslali ještě léky. Nic nepomáhalo. Namrzlé nožky otekly, chůze ztěžkla, už jsem viděla, že smrťák roztočil osudí.
Zbylo mi pár fotografií, článků, filmový záběr a tři bílé bodlinky, které se mi při natáčení zapíchly do svetru.
Překvapení však nebylo u konce, v roce 1989 byl nalezen albínek nedaleko Berouna, zhruba 10 km od místa, kde máme zahradu! Tentokrát jsem neváhala. Po nezbytných a naštěstí krátkých formalitách u veterináře jsem albínka odvážela do Mnichova. Už na nádraží nás čekalo několik ochránců ježků, kteří přišli přivítat nového člena rodinky albínů. Sandy, jak ho pokřtili, byl podroben opravdu důkladnému vyšetření. Objevili se u něj paraziti, které ani Němci do té doby neznali! Jak bych si s nimi poradila já tady? I když mi bylo po něm smutno, měla jsem možnost si bez problémů zajet do Mnichova a Sandyho vidět. Takovou péči a vyšetření bych mu já nikdy dát nemohla a jistě by se nedožil skoro pěti let. Byl ve výborné kondici, dokonce absolvoval zimní spánek, ale aby zanechal potomstvo, k tomu se jaksi neměl. Byl spokojený s prostředím, dosáhl váhy 900 g, trpělivě se nechal fotografovat a s ostatními ježky neměl žádné rozpory.
Vždy mi připadalo, že mě poznal, ale to jsem si asi jen myslela. Všechno prý má být do třetice - bude i albínek?
(Byli dva! Roku 1994 - nalezeni na starém Žižkově! Sourozenci byli opět předáni do Mnichova).
