Úsměvy ze ZOO
JELENI PÁTERA DAVIDA
•pokračování z Fauny č. 20/2002
Bylo to vlastně již pár dní po mém nástupu, když jsem seděl v teple své skromné kanceláře a přemýšlel, co dělat. Nesmějte se, to není vtip a už vůbec to není k smíchu. Ale představte si, že máte ZOO, v níž na pět zaměstnanců připadá třináct zvířat. Navíc v té době jsem neměl žádné starosti administrativní, než snad vypisování výplat a pořádání několikasvazkové zoologické knihovny.
Sedím tedy ve své kanceláři a civím na mouchy, poletující v nepochopitelných křivkách pod stropním svítidlem. Mimochodem, vyrobil a věnoval mi ho děda Urbánek. Sedím a čumím, když tu se ozve klepání. Čistě mechanicky řeknu: “Dále,” a v oprýskaných dveří se objeví paní Jelínková.
“Pane šéf!” Vplula dovnitř a já spatřil tu část její osoby, které děda říká štramanda. Pod jégrovým trikotem se rýsovalo ono mohutné poprsí.
“Pane šéf, ty jeleni, víte...”
“Co je s nima?”
Nakrucovala se a nevěděla, kam s rukama. “No von je ňákej tó... voteklej.”
“Cože?” vykřikl jsem. “Já se zblázním.”
Trochu znejistěla a dodala: “My za to nemůžem, von z ničeho nic...”
Popadl jsem svou stepní kšiltovku a uháněl k zadní ohradě.
Obcházela mě hrůza, vždyť tyto exempláře byly jediným slušným počinkem, jediným kapitálem, který jsem měl. Dva kusy zapomenuté v tomto koutě Čech, dva jeleni pátera Davida, kteří patří k nejvzácnějším zvířatům na světě. V přírodě jsou zcela vyhubeni a těch zhruba čtyři sta kusů v zoologických zahradách právem náleží k perlám v koruně lidského snažení, snažení o záchranu divoké a krásné přírody planety Země.
Prodral jsem se houštím až k výběhu těchto kouzelných býložravců a spatřil laň, která stála jen několik kroků ode mě. Byla nádherná a z jejího vzhledu se nedalo zaznamenat žádné utrpení. Na pravém boku se jí však objevil okrouhlý otok nevelkého objemu. Když se to tak vezme, vypadala naprosto normálně, jen trochu nepravidelně. Obzvláště z mého pohledu, stál jsem za její zádí, byl patrný ten rozdíl levé a pravé poloviny těla. Bože, když o ni přijdu, nezbyde mému zooparku už vůbec nic. Budu mít jen několik pracovníků, pustnoucí park a oči pro pláč.
Zaslechl jsem supění a v okamžiku se objevila vedle mě postava paní Jelínkové. Její poprsí se vzdouvalo v bouřlivém vlnobití, čerpajíc do plic ohromné zásoby vzduchu.
“Je to divný,” zafuněla, “že jo!”
Otřásl jsem se a přikázal: “Ihned se seberte a přivlečte sem z družstva veterináře.”
“Čuřenu?” zeptala se s údivem.
“No jasně, že Čuřenu, máte jich tam snad víc?” osopil jsem se na ni.
“Ne, to ne, ale von léčí jen krávy.”
“No a co? Kráva nebo jelen, voba žerou trávu.”
Zalapal jsem po vzduchu a přemýšlel, jak donutíme toho starého ochmelku, aby se ke zvířeti přiblížil.
“Hlavně rychle, ta laň má nevyčíslitelnou cenu. Doneste ho třeba v zubech,” věděl jsem, že by to dokázala, “jen ať už je tady a můžete vzít i doktora z obvodu.”
“Dětskýho nebo normálního?”
“To je jedno, třeba oba, ale rychle, rychle, rychle,” to už jsem křičel, co mi síly stačily a žena prchala před mým hlasem.
Během půl hodinky se dostavila dětská lékařka i se zdravotní sestrou a Jelínková mi tiše špitla do ucha: “Čuřena je vožralej, jak to prase.”
Nevěnoval jsem jí pozornost a přistoupil k ženě v bílém.
“Paní doktorko, promiňte mi tu drzost...”
“Udělám, co bude v mých silách. Co ji trápí?”
Divil jsem se, jak poznala, že mluvíme o ní, ne o něm, ale jal jsem se vysvětlovat: “Jsem zde teprve pár dní a dnes jsme zjistili...”
“Já!” vykřikla Jelínková.
“...že ta samice má otok na pravé polovině břicha,” ukázal jsem ke zvířeti a zkoprněl. Vždyť ten otok je na levé, ale... nic jsem nechápal. No třeba jsem se v tom rozrušení zmýlil, pomyslel jsem si a nahlas řekl: “...teda na levé straně má bouli, a jelikož je to vzácné zvíře, potřebujeme vědět, oč jde.”
Lékařka si nasadila stetoskop a neohroženě se přiblížila ke zvířeti. Byl jsem její odvahou udiven. Chvíli laň vyšetřovala a pak ukázala na sestru: “Mirko, podejte mí stříkačku.” Vzápětí nabrala z ušního boltce dva kubíky krve. Zíral jsem, s jakým klidem to dělala a s jakým klidem se jí zvíře podrobilo. Poté se ke mně naklonila a prostě, dokonce s úsměvem řekla: “Tak tatínku, budete chovat.”
“Cože?” nechápal jsem.
“Čeká sviště!” vyrazila se sebe Jelínková a já konečně pochopil. Náš zoopark bude slavný. Když všechno vyjde, budeme se pyšnit mládětem jelena milu.
•pokračování ve Fauně č. 22/2002
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)
|
