Počátek chovu tervuerena v pravém slova smyslu je třeba hledat v roce 1895. Základ chovu dali psi Tom a Poes. Jejich majitelem byl F.Corbeel z Tervuerenu. A právě odtud také pochází jeho název. Od roku 1931 byly v Tervuerenu pořádány speciální výstavy belgických ovčáků, a tak si pomalu získával další a další obdivovatele.
V chovu se od počátku objevují šedě zbarvení jedinci. Taková barva je označována jako "stříbrná", nejčastěji se nazývá "gris", ale zejména v cizích zemích "sable", nebo "silver gris". Spíše výjimečně je používána zkratka TA. Prvním jedincem světle šedého zbarvení po rodičích groenendaelů (tedy by se dalo říci, že se jedná o gris zbarveného vyštěpence), který vzbudil obdiv svou krásou, byla fena Creole. Dalším vynikajícím jedincem byl jeho taktéž gris zbarvený potomek Vici des Hauts de Biévre .
Zajímavostí je, že ještě doposud, kdy nejpočetnější variantou BO je malinois, řekne-li se: "belgický ovčák", vybaví si většina laiků právě tervuerena (nalezneme jej i pod zkratkou BOT). Totiž právě on prorazil fádnost německého ovčáka, dobrmana, rotvajlera a boxera, tedy neustále se opakujících stejných plemen na cvičebních plochách kynologických organizací.
Jeho oddanost je proslulá. Miluje jak svého pána, tak celou rodinu, kterou považuje za "svou smečku". Z jeho pohledu vyčtete zvědavost i jakési šibalství. Jsou však neuvěřitelně milí a srdeční. Právě jeho jiskra v oku a příjemný vzhledem učaruje nejednoho člověka. Nejčastěji jej najdeme jako psa společenského, avšak vhodnou výchovou, výcvikem, a chápavým přístupem psovoda, z něj může být výborný pracovní pes. V žádném případě nejsou výjimkou tervuereni (většinou se jim říká tervíci), kteří mají hned několik zkoušek z výkonu.
Stejně jako ostatní varianty BO, i on je poměrně nedůvěřivý skoro ke všemu a všem cizím lidem, a to zejména v mladém věku. Bázlivost a nadměrná plachost se naštěstí z chovu pomalu vytrácí. Každopádně je pro ně typická jemná povaha, s rysy přírodního chování. Jeho chování je velmi osobité a ve výcviku potřebuje hodně pochopení, důslednosti a vynalézavosti. Je schopen, stejně jako malinois poměrně brzy (již ve dvou letech) složit většinu zkoušek z výkonu i vyšších stupňů, ale potřebuje k tomu výborné podmínky a vhodného psovoda. Je velmi vnímavý a stejně jako groenendael a malinois hyperaktivní a ostražitý. Zbožňuje svého pána, na kterém doslova lpí. Je výborným, "uštěkaným" hlídačem.
Je výborným kamarádem dětí, dokáže si s nimi dlouhé hodiny hrát a je rád všude s celou svou rodinou. Je ideálním psem společenským, pasteveckým, ale výborně se hodí i pro všestranný sportovní výcvik, nebo může být využit jako specialista na pachové práce (záchranářské práce, či vyhledávání drog a výbušnin), je vynikajícím plemenem pro agility (díky obrovskému temperamentu) a všechny podobné rychlostní a skokové sporty. Zkrátka využití tervíka (jak se mu většinou říká) je široké.
Výcvik by měl být nápaditý, "veselý", dobře rozvržený, psovod musí při výcviku postupovat klidně, důsledně, a bez zbytečného opakování jednoho cviku. Přítomnost špatné nálady psovoda je krajně nežádoucí. Také tervuereni jsou vynikajícími aportéry. Pokud je pes od nejútlejšího věku k aportování (formou hry) veden, půl práce si psovod ušetří, jelikož poté se dá naučit téměř vše rychle a přesně, a to bez pamlsků. Pouze na míček. Nikdy by neměla být přesnost cviků na úkor radosti a ochoty jejich plnění. Výcvik tervuerena nepřipouští tělesné tresty. Takový pes by se stáhl do sebe, stal se lekavým a jistě by nebyl schopen dalšího výcviku! Intonace hlasu a správná motivace velmi dobře tervuerena koriguje.
S obranou nespěcháme, můžeme sice začít hned po celkové výměně zubů, ale také až v jednom roce. V žádném případě však nemůžeme očekávat, že již při druhé hodině výcviku obrany bude náš tervueren o "tuto hru" jevit zájem. Důležité je, abychom v něm od nejútlejšího věku podporovali sebedůvěru. Další důležitým aspektem je skutečnost, že se jedná o rychlé a temperamentní skokany. Proto by hadr, kůže, pešek apod. neměl být nabízen figurantem nějakých 30 cm od země, ale v přirozeném vzpřímeném postoji, resp.pohybu (samozřejmě záleží na stáří - výšce psa). Později, kdy již pes má na hadr a kůži dobré a plné zákusy, je vhodné hadr či kůži zvedat toto výše a tím trénovat náskoky. Každopádně u obrany platí dvounásobné varování před špatnou zkušeností. Figurant trénující BO v obraně by měl být velmi zkušený, vnímavý a opatrný, aby psa nezkazil. Zejména při protiútoku a práci s lederstockem (obuškem). Čich mají všichni BO výborný, říká se, že je to díky dlouhé mordě. Proto i při středně intenzivním výcviku může podávat výborné výsledky.
Velmi těžce se cvičí pes bez předešlé řádné výchovy a socializace. Proto není příliš vhodné kupovat odrostlejší štěně (nad 3,5 - 4 měsíce), pokud se chcete věnovat intenzivnímu výcviku. Výjimku tvoří pouze situace, kdyby se chovatel (či předchozí majitel) předvýchově a socializaci řádně věnoval a denně štěně seznamoval s okolím. Ale při koupi mladého (i dospělého) psa se raději o jeho kvalitách přesvědčete na vlastní oči. Pokud tervueren nedostane tu správnou socializaci a výchovu, je velmi pravděpodobné, že bude nevyrovnaný a do nové rodiny si ponese nejednu špatnou vlastnost (např.napadání psů, bázlivost, nebo naopak agresivitu, strach ze zvuků včetně střelby…).
Přestože je čím dál častěji chován spíše jako pes společenský než-li pracovní pes, zastává místo společníka a kamaráda přímo vzorně. Ale pozor. V každém případě potřebuje spoustu, spoustu pohybu. To je právě jediný důvod, proč se nehodí pro starší a nemocní lidi, či velmi zaměstnanou rodinu. Rád sportuje a hodně běhá. Nuda z něj může udělat velmi neposlušného psa.
Vhodné ubytování tervuerena je i v bytě, ale pro svou dlouhou srst a bohatou podsadu je vhodnější celoroční ubytování venku. Boudu nemusí mít na zimu zateplenou. V každém případě je nadmíru nutné, aby měl co nejtěsnější kontakt s rodinou. Jen tak bude spokojený a veselý. Samota ho ubíjí a jeho dobré vlastnosti by se mohly stáhnout do pozadí.
Jedná se o harmonicky stavěného psa, čtvercového formátu, s hrdě nesenou hlavou. Jeho chůze je elegantní a ladná. Hlava jemně modelovaná, delší, s rovným nosním hřbetem přibližně stejně dlouhý jako čelní partie, se suchými tvářemi. Barva nosní houby musí být zásadně černá. Na co se často při hodnocení zapomíná je čelní sklon, který nemá být příliš výrazný, ale přesto zřetelný. Skus je povolen jak nůžkový, tak klešťový. (Avšak při rozhodování mezi dvěma jedinci stejných kvalit o vítězný titul s největší pravděpodobností bude pes s nůžkovým skusem upřednostněn.). Černě zbarvená víčka lemují tmavě hnědě zbarvené oči, které jsou lehce mandlového tvaru. Tedy nemají být kulaté, jak se občas u některých jedinců objevuje a kazí třeba jinak velmi pěkně modelovanou hlavu. Kamenem úrazu jsou uši, které mají být vysoko nasazené, tedy poměrně blízko u sebe a úměrné délky. V chovu se velmi často objevují široce nasazené uši a delší, než je vhodné. Druhým poměrně často se vyskytujícím problémem v chovu je černá maska, která má tvořit souvisle tmavou obličejovou partii a bohužel ne vždy je tato maska nepřerušovaná, nebo požadovaného rozsahu. Netrpí sice přeúhlením, jak je vidět u NO, ale právě naopak. Úhlení především pánevních končetin bývá příliš strmé, než požaduje standard . Ocas je střední délky, tedy v žádném případě nemá sahat až na zem, stejně tak nesmí působit nepřirozeně krátce. Srst je středně dlouhé délky, velmi hustá, bohatá, uzavřená, s hustou podsadou. Vadou je srst kadeřavá či krátká. Je velmi odolná všem rozmarům počasí ani horka tomuto chlupáči příliš neuberou na temperamentu.
Tervueren je v barvě fauve s charbonáží, tedy rezavě plavé co nejtmavšího odstínu až červené s jemným, černým nádechem (konečky chlupů jsou černé), a s černou maskou. Občas se vyskytuje bílý znak na hrudi nebo na špičkách prstů, což není považováno za vadu. Charbonáž by měla být stejnoměrně rozmístněna po celém těle. Přesto často je silněji zastoupena v oblasti krku a zad, a s přibývajícím věkem psa celkově charbonáže přibývá. Ne zřídka se objevují jedinci bez charbonáže. Upřímně řečeno, ač standard uvádí charbonáž jako typický a žádaný znak tervuerenů a malinoisů, záleží na momentálním trendu, zda je charbonáž právě "v módě" či nikoliv. Poslední dobou jsou vyhledáváni jedinci bez charbonáže, nebo pouze s mírným nádechem černé barvy. Zajímavostí u zbarvení tervuerena je barva tzv."gris", neboli stříbrná, jak jsme se zmínili na začátku. Bohužel málokterý český rozhodčí exteriéru tuto barvu hodnotí kladně, a ne každý má "odvahu" takto zbarvenému jedinci zadat titul. Stříbrně zbarvení jedinci se objevují spíše sporadicky a jsou velmi atraktivní.
K nejčastěji se objevujícím vadám dále patří: volné lokty, rozevřené tlapky, příliš zvýrazněná charbonáž na některých partiích, plnější líce, vytáčení tlapek, nevýrazné předhrudí, mělký hrudník, úzký postoj hrudních končetin, spáditá záď, vázané chody, a kratší srst. Za vadu lze označit i nadměrný výživný stav. Pes má být v dobré "výstavní" kondici, a to ať se jedná o srst nebo fyzický stav.
Ideální výška psa je 62 cm a feny 58 cm. Jistěže je zde i tolerance, takže výška psa se pohybuje od 56 - 62 cm a feny 60 - 66 cm.
Mezivariantní křížení (tervueren, malinois, groenendael a laekenois mezi sebou) nepřichází v současné době v úvahu. Přesto se čas od času a opravdu výjimečně se ve vrhu objeví tzv. "vyštěpenec". Jedná se např. o narozené štěně tervuerena ve vrhu, kde jsou oba rodiče malinoisové. Nebo ve vrhu dvou tervuerenů se narodí groenendael. Ač je mezivarietní křížení zakázáno, v některých zemích tento statut porušují (především Francie, Kanada a USA). Nejznámější rozhodčí a znalkyně BO Erna Bossi říká, že když už mezivarierní křížení, tak mezi tervuereny a malinoisy - pro zlepšení povah tervuerenů. U nás mezivarietní křížení proběhlo naposledy v roce 1989 a to mezi groenendaelem a tervuerenem.
Z nemocí se u tervuerena může objevit různý stupeň postižení pánevních končetin dysplazií a jako I u ostatních variant BO epilepsie. Ostatní nemoci (ne virového charakteru) jsou u tervuerenů spíše ojedinělé.
Jistě ještě stojí za zmínku, že vítězem světové výstavy v Mexicu City v roce 1999 se stal právě BO-tervueren - Am Ch Tacara´s Santer Savar z USA.
