V minulém čísle Fauny se pan René Franěk vrací k článku převzatému z časopisu Ptačí svět, který se zabýval problematikou jednoho z nejohroženějších druhů papoušků Cyanopsitta spixii, česky bývá tento papoušek uváděn jako ara Spixův či ara škraboškový.
V poslední době se o tomto experimentu hodně píše a bohužel, i zde se občas projevuje snaha hledat senzace a zveřejňovaná fakta nejsou vždy zcela přesná. Měla jsem možnost se s programem záchrany tohoto druhu dost podrobně seznámit při svém pobytu v Loro Parque Fundación. Jde o dlouhodobý a velmi precizně propracovaný program, do kterého jsou zapojeny vědecké instituce a chovatelé v celém světě. Nadace Loro Parque velmi oceňuje práci seriózních chovatelů a v komplexním pohledu na problematiku záchrany a případné reintrodukce ohrožených druhů ji vidí jako nezastupitelnou.
Zachování spixary, jak je tento papoušek univerzálně nazýván realizátory projektu a jak ho nazývají v mnoha řečech světa, závisí v současné době na úspěchu chovu v zajetí. Celková populace chovaná v lidské péči se v posledních letech rozrostla z 11 na 60 ptáků, z nichž 54 se narodilo v zajetí.
Ve volné přírodě žije v současné době jediný exemplář, sameček. Vědecké pojmenování spixary - Cyanopsitta spixii je odvozen o nápadného modrého peří papouška a jména jeho objevitele, přírodovědce Johanna Baptisty von Spix . Ara spixův žije, či spíše žil, výlučně v bušovitých lesích s rozsáhlými porosty stromu caraiba na severu brazilského státu Bahia a je vázaný na tento konkrétní biotop.
Mnoho stromů, které tito papoiušci využívali k hnízdění padlo za oběť kácení a zničení biotopu bylo, vedle dalších negativních jevů, jednou z hlavních příčin mizení tohoto sympatického papouška z planety Země.
Již po mnoho let je Loro Parque Fundacion (dále LPF) hlavním sponzorem projektu na zachování tohoto ary. Projekt zahrnuje různá opatření na ochranu posledního žijícího exempláře, zachování zbylé části přirozenéhoprostředí, ve kterém se tito papoušci vyskytují a v neposlední řadě i rozsáhlou osvětovou činnost především mezi obyvatelstvem v oblasti výskytu. Celý projekt se uskutečňuje pod stálým dohledem mezinárodního výboru pro zachování spixary (CPRAA), kterého je LPF, společně s brazilským úřadem ochrany životního prostředí rozhodujícím členem. Ve výboru jsou kromě brazilské vlády zastoupeni brazilští ornitologové a vědci a odborné instituce z celého světa. Nechybí ani zkušení chovatelé ptáků a a jejich účast v projektu je považována za velmi významnou.
A právě zde si dovolím malou odbočku a zmíním se o některých negativních zkušenostech, které byly publikovány i v časopise Cyanopsita / časopis Loro Parque Fundacion /. Zatímco vědecké, oficiální i soukromé institruce vedou boj za zachování tohoto vzácného papouška, některé "ochranářské" spolky i média prezentují odlišný scénář. Například titulky londýnských novin The Times hlásaly, že "Sběratelé / chovatelé/ by mohli způsobit vyhynutí nejvzácnějšího papouška na světě" a bohužel i bulletin organizace World Parrot Trust PsittaScene napsal v srpnu 1999 v článku " Více o spixarovi", že " majitelé ptáků chovaných v zajetí jednoduše odmítají spolupracovat a článek obsahoval více mylných informací. Díky překladům se pak tyto nepravdivé a senzacechtivé články šíří dále a zkreslují informovanost veřejnosti o celé problematice. Podobné dezinformace nijak nepřispívají k zachování ohrožených druhů a jen podporují nesmyslná tvrzení typu: chov papoušků v zajetí opět přispěl k vyhubení jednoho druhu a podobně. U spixary však existuje mnoho konkrétních a seriózních důkazů, že tento pták nevymizel díky odchytu, ale především vinou zásadních změn v biotopu, kde se, jako endemický druh, vyskytoval. Samozřejmě, s úbytkem přímo úměrně rostla vzácnost tohoto papouška a také jeho cena a na zdecimované populaci pak samozřejmě nelegální odchyt udělal také škody.
Aktivity k zachování tohoto ohroženého druhu začaly v roce 1990 a od té doby účastníci projektu zaznamenali mnoho zajímavých poznatků. Situace byla velmi kritická a výbor pro ochranu spixary zvažoval všechny nápady a možnosti, k zajímavostem patří i dekret o amnestii chovatelů spixarů, který v roce 1990 vydala brazilská vláda. I ten potvrdil, že informace o desítkách ptáků chovaných v zajetí byly fámy a spixary chová jen několik málo chovatelů nejen v Brazilii, ale i na jiných místech světa, a všichni se podílejí na záchranném programu.
Vznik výboru pro ochranu se datuje do doby, kdy byl objeven onen poslední exemplář ve volné přírodě, jeho pohlaví bylo určeno z peří sebraného v místech, kde pták nocoval, metodou analýzy DNA.
Je zajímavé, že tomuto poslednímu arovi začali domorodci přisuzovat nadpřirozené vlastnosti, stal se součástí místní mytologie a jeho životní osudy jsou přirovnávány k osudům domorodých obyvatel. Lidé si tady vykládají, že spixara přežil těžké časy a vydržel, stejně jako oni. A tak se v tomto regionu stala představa možného chycení spixary jakýmsi kulturním tabu a místní obyvatelé se sami starají o jeho ochranu. Systém zapojení domorodého obyvatelstva do záchraného projektu je nesmírně zajímavý ale vyžadoval by samostatný článek.
Po dvou letech výzkumů v terénu bylo rozhodnuto, že poslední volně žijící pták bude ponechán v přírodě, protože pozorování jasně ukázala, že jeho schopnost přežití a znalosti přírodního prostředí, z něj dělají důležitého potenciálního "učitele" pro budoucí spixary navrácené do přírody. Proto byl také učiněn pokus s vypuštěním dalšího ptáka. Byla to samička a byla vybrána z populace žijící v zajetí. Pocházela z volné přírody a podle informací získaných od místních pytláků, byla chycena v době sezení na vejcích. Sedm měsíců ztrávila samička ve vypouštěcím zařízení, terénní badatelé žasli nad jejím rychlým přechodem na místní potravu a nad její, zřejmě vrozenou schopností rozeznávat predátory. I po vypuštění se vše odehrávalo až idylicky. Šťastný konec se však bohužel nekonal. Jednoho dne terénní tým ztratil stopu samičky a až po značné době se podařilo nalézt věrohodné důkazy toho, že zahynula v důsledku nárazu na dráty vysokého napětí, které křižují oblast, v níž byla vypuštěna. Přes neúspěch, přinesl tento pokus mnoho zajímavých a cenných poznatků, které lze využít v dalším programu navracení ptáků do přírody.
Od tohoto prvního kroku provedl terénní tým další ověřovací pokusy. Šlo především o test, který by předcházel vypouštění v zajetí vylíhlých ptáků do přírody. K tomu byl vybrán druh ara marakána (Ara maracana). Šlo o jedince odchované pod vlastními rodiči i uměle v Loro Parque na Tenerife. V prosinci 1998 a lednu 1999 bylo vypuštěno do přírody devět ptáků. jeden z nich do týdne zahynul útokem šelmy, jeden zmizel beze stopy, ale ostatních sedm se dokonale přizpůsobilo životu ve volné přírodě. To je u ptáků odchovaných v zajetí a vypuštěných do přírody vynikající procento přežití. Pro monitorování pohybu těchto ptáků slouží miniaturní vysílačky, umístěné na spodní straně ocasu. Někteří ptáci je však již ztratili.
Poslední volně žijící sameček ary Spixova vytvořil již dříve smíšený pár se samičkou ary marakány. Několikrát se pokoušeli o hnízdění a jedním z cílů programu je podložit tomuto páru vejce v zajetí chovaných arů Spixových a mláďata odchovat ve volné přírodě. Nejde tedy o žádnou "hybridizaci", a vyvedení mláďat tohoto smíšeného páru. Při prvních třech pokusech byla vajíčka smíšeného páru vyměněna za vajíčka arů marakán, ale pokusy skončily neúspěšně. Jednou hnízdo zničily divoké včely, které se usazují v dutinách, a byly i jiné příčiny neúspěchu.
Při posledním pokusu byla vejce smíšeného páru nahrazena dřevěnými "podkladky" a když se blížila doba vyklubání mladých, pracovníci výzkumu vyměnili vejce za čerstvě vylíhlá mláďata arů marakán. Sameček spixary a samička ary marakány o mláďata dobře pečovali a dokázali, že jsou zřejmě schopni odchovat i mláďata spixarů. To byl hlavní důvod celého pokusu, protože vejce spixar jsou příliš vzácná pro experimentování.
Jak zdůrazňují závěrečné zpráva nadace i výzkumného týmu, terénní výzkum, osvěta obyvatelstva i program vypouštění do přírody přinesly úspěšné výsledky, ale konečná regenerace ary Spixova v přírodě závisí především na úspěšnosti chovů v zajetí. Program chovu ary Spixova v zajetí je jedním z nemnoha programů regenerace biologických druhů řízených jednotně po celém světě. V roce 1993 založil výbor pracovní skupinu pro chov v zajetí, kterou koordinuje Natasha Schischakin. Bylo uskutečněno několik přesunů ptáků po celém světě, aby byly vytvořeny optimální podmínky pro rozvoj chovu. Právě růst populace v zajetí dává reálné předpoklady pro úspěšnou reintrodukci tohoto druhu do přírody.
Ara Spixův se stal symbolem nejen v Brazilii, ale doslova v celém světě. Symbolizuje úsilí záchranných programů a především týmovou práci ochranářských organizací, vědeckých institucí i chovatelů.
S použitím materiálů Loro Parque Fundacion, časopisu Cyanopsitta a informací Miguela Bueno a Natashi Schischakin
