iFAUNA: Úsměvy ze ZOO

•pokračování z Fauny č. 23/2003
Když vstoupíte, tak nalevo jsou dva ohromné chlévy, vybavené kamennými žlaby. Klenutý strop dodává zdání středověku. Napravo od vchodu je byt o čtyřech místnostech a vzadu za ním další menší chlév a místnost určená na skladování mléka. Chladná a temná.
Přímo proti vám se objeví schody do poschodí, ve kterém je asi tak jedenáct místností, velká klenutá hala a obrovský seník. V obou patrech bývalo sociální zařízení a dům sám měl velké klenuté sklepy s vlastní studánkou. Co víc by si člověk mohl přát. Navíc se ve zpustlé zahradě nalézala takřka zřícená stodola, v okolí pak neskutečně krásná příroda. Les a potůček s vodou plnou pesticidů.
Hned druhý den ráno jsem stál před kanceláří předsedy a přešlapuje, vyčkával na začátek pracovní doby. Bylo to tak, že jsem se nemohl dočkat chvíle, kdy budu moci podepsat kupní smlouvu. A stalo se! Já byl majitelem statku, postaveného na základech ve středověku vypálené tvrze.
Pak nastal obvyklý kolotoč prací, který měl za úkol zobyvatelnit dům a vytvořit z něho to, co jsem doposud choval kdesi v hloubce své duše. V té části, kde se snoubí fantazie s malou dávkou rozumu. Chtěl jsem po vzoru svých učitelů založit vlastní ústav, pracoviště věnující se ekologii a etologii živočichů.
Jenže takový úkol předpokládal, že budu muset rozšířit své vzdělání a zajistit si tým spolupracovníků stejně nadšených a odhodlaných. Podal jsem si tedy přihlášku na fakultu životního prostředí, abych doplnil mezery z let předchozích.

ČAS UČENÍ
Ve stanovený den jsem se dostavil do auly Pedagogické fakulty, v níž se mělo celé to pokořování dospělých dětí odehrávat. Připadal jsem si zde jako důchodce v mateřské škole, ale nic nedbaje na své pocity, odhodlaně jsem usedl, abych se vydováděl.
Po stručném úvodu nás na desítku hlavounů akademické obce opustilo a zůstal jen profesor - chemikář. Povýšeným pohledem přelétl padesát devět uchazečů a rozdal nám zkušební texty. Pak zaujal místo za stolem přednášejícího a temně zamručel: „Tato zkouška je tvořena formou testu. U každé otázky máte odpovědi a, b, c, d a vaším úkolem je zaškrtnout tu správnou.“
Odmlčel se, aby nás spražil přísným pohledem, čímž vzal většině obětí poslední špetku sebedůvěry. „Pokud vám mohu radit, soustřeďte se především na chemické rovnice, které následují po testu na posledním papíru, za ty je nejvíce bodů a počet bodů rozhoduje o přijetí. Pak zamrkal a dodal: „Máte na to hodinu!“
To měl být pravděpodobně povel k práci, a já se tedy dal do pročítání. Když jsem se prokousal k poslednímu, třicátému příkladu, bylo mi jasné, že umím odpovědět pouze na čtyři a řekněme další čtyři dokážu vyřešit úsudkem. Pustil jsem se do toho a za pár okamžiků jsem byl hotov. Jenže co dál. Měl jsem zhruba čtvrtinu, a to k přijetí rozhodně nestačí.
Dohlížející kantor zatím procházel lavicemi a vytvářel si úsudek o jednom každém z nás. Honem, řekl jsem si, musím být hotov, než zjistí, že jsem úplný blbec. Zvedl jsem tedy tužku ve dvou prstech a zavřel oči. Pak jsem sevření uvolnil a tam, kde padající pero vytvořilo znaménko, jsem zatrhl odpověď.
Odevzdal jsem se tak do rukou bohyně Tyche, a ještě než se nevzrostlý profesor objevil za mými zády, už jsem se zvedal, abych mu písemnou práci položil na stůl. Trvalo mi to celé dvacet čtyři minuty a byl jsem smířen s tím, že tahle zkouška neprojde.